Virus
Odběrové místo v nemocnice Na Bulovce; ilustrační foto • Autor: ČTK

„Krize mají tendenci odhalit nepotvrzené pravdy,“ konstatuje ve svižném a kousavém komentáři pro server Politico britský antropolog David Graeber. A pozastavuje se tu nad tím, že ačkoli během pandemie zůstalo na takzvaném „home office“ mnoho dobře placených kancelářských pracovníků, nemělo to nejmenší dopad na zásadní funkce, které společnosti obstarávají jídlo, zajišťují zdravotnictví - nebo třeba i zábavu.

„K jakému účelu vlastně slouží všichni ti vedoucí konzultanti, brand manažeři, marketingoví specialisté, firemní právníci, lobbisté, vůdčí stratégové nebo viceprezidenti pro kreativní development, nehledě na nekonečné zástupy jejich administrativních asistentů? V mnoha oblastech – zejména v nemocnicích – se zdá, že věci fungují mnohem hladčeji za nepřítomnosti pracovníků na vrcholu administrativního a manažerského potravinového řetězce,“ poznamenává Graeber, kterému v českém překladu před třemi lety vyšla kniha Utopie pravidel a je také autorem vlivného konceptu „bullshit jobs“, jimiž se hypermoderní doba vyznačuje. Tedy takových zaměstnání, která jsou natolik zbytečná, že dokonce i ti, kdo je vykonávají, mají velké potíže v nich najít smysl.

Reklama
Reklama

Koronavirová krize ovšem podle něj zvýraznila ta zaměstnání, která rozhodně na nic nejsou a měla by být také adekvátně ohodnocena. „Sběrači ovoce, zdravotní personál, poštovní doručovatelé, elektrikáři, lidé doplňující zboží do regálů – nejenže to nebývají dobře placená zaměstnání, ale ještě se netěší přílišnému respektu a bývají velmi nebezpečná… Nyní je běžné oslavovat tyto „nepostradatelné dělníky“ jako hrdiny stejným způsobem, jako když mluvíme o vojácích nebo policistech, kteří za nás nasazují životy v první linii. Ve skutečnosti to ale bylo vždy tak, že farmáři, rybáři, řidiči, popeláři nebo stavební dělníci čelili vyššímu riziku, že zemřou při výkonu povolání, než policisté, jen my jsme se nad tím nikdy nezamýšleli.“

A coby shrnutí pak Graeber uvádí, že převládající nastavení našeho současného systému je následující: „Ti, kdo mají moc napáchat ty největší škody, jsou odměňováni nejvíc, zatímco ti, kdo konají většinu dobra, dostávají nejméně.“


Velká trojka technologických gigantů - Amazon, Facebook a Instagram – přichází s inovacemi, které se týkají nového zacházení s hudbou. O třech novinkách, které prolínají interaktivní principy sociálních sítí s hudebním průmyslem, píše Samantha Hissong na serveru Rolling Stone.

https://www.youtube.com/watch?time_continue=11&v=hUSxvTUJIGk&feature=emb_logo

Zatímco Amazon se spojil s hvězdami jako Marshmello a Halsey a nabízí prostřednictvím hlasové služby Alexa novinky z jejich soukromí, Instagram zase představil efekty v augmentované realitě – ve formě foto a video filtrů, které fungují v součinnosti s hudbou. Instagram tak doufá, že by se mohl stát místem hudebních objevů - což není tak nereálné, protože jiný filtr ve Snapchatu minulý měsíc vynesl do americké hitparády čtyři roky starý singl Roses od rappera SAINt JHNa.

Tyto nové fúze technologií a hudebního průmyslu vycházejí z výzkumů trhu, kdy 73 procent příslušníků generace Z uvádí, že by učinilo nákup na základě doporučení ze sociálních sítí. Současně platí, že pro tento demografický vzorek představuje Instagram nejoblíbenější platformu. Hudba jde tedy za svým publikem a úvaha je taková, že pokud mají uživatelé chuť nakupovat zboží, protože jim to poradil Instagram, budou mít díky němu třeba také chuť streamovat písničky.


Bylo mu šest let, když v roce 1952 onemocněl dětskou obrnou a lékaři mu věštili brzkou smrt. Dnes je Paulu Alexandrovi 74 let a je jedním z posledních lidí na světě, kteří tráví podstatnou část dne v takzvané „železné plíci“.

Fascinující životní příběh Paula Alexandra sepsala Linda Rodriguez McRobbie v dlouhém textu pro The Guardian. Nemoc malého kluka paralyzovala od hlavy dolů a funkci jeho bránice převzal v té době používaný přístroj fungující na bázi podtlakové komory, do níž je kromě hlavy umístěno celé tělo pacienta. Snížením tlaku v komoře docházelo k roztahování plic, které pak samovolně nabíraly vzduch. Paul Alexander nemoc překonal, ale stále nemohl dýchat bez přístroje, nemohl jej opustit.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
1952, děti na železných plících • Autor: Wikimedia Commons/Jane S. Smith: Patenting the Sun

Vzpomíná tak na nudu těch dnů i na smutek z toho, když viděl děti svého věku – taktéž na přístrojích – umírat. Začal ale za pomoci terapeutky trénovat techniku, kterou pro sebe popisuje jako „žabí dech“. V zásadě jde o vědomé polykání vzduchu. Trvalo mu rok, než dokázal bez železné plíce vydržet tři minuty, ale postupně trénoval a záhy se mohl vydat na verandu i na dvorek.

Ve svých jednadvaceti byl pak prvním maturantem v Dallasu, který ukončil střední školu, aniž by ji navštěvoval. Následně vystudoval i práva a dlouhé dekády zastupoval své klienty u soudu v Dallasu a ve Forth Worthu. V obleku a na vozíku, který udržoval jeho tělo ve vzpřímené pozici. Jak poznamenal jeden novinář, Paul Alexander nemá ani tak železnou plící, ale především železnou vůli.

Bojoval za práva hendikepovaných, mimoto ale také žil, jak jen mohl: cestoval letadlem, navštívil striptýzové kluby, viděl oceán a zamiloval se. Dnes opět v železné plíci tráví celý den a jak píše McRobbie v souvislosti s aktuálním děním: „Poté, co přežil jednu smrtící epidemii, nečekal, že mu bude hrozit další.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1384

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte