Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kontext

Pandemie jen urychlila narůstající trend animované tvorby pro dospělé

Redakční menu: Výběr textů ze světových médií

BoJack Horseman
BoJack Horseman

Budoucnost televize je animovaná. To konstatuje titulek pozoruhodného textu od Alison Herman na serveru The Ringer. Všímá si v něm toho, že animovaná tvorba je de facto jediným sektorem zábavního průmyslu, který nebyl postižený pandemií. Pro celou branži, která byla beztak v posledních letech na vzestupu, to znamená velký boom a přísun nových témat i talentů.

Přestože se filmový průmysl pomalým způsobem rozjíždí, k nějakému normálu má ještě hodně daleko. Nikdo v Hollywoodu nikdy nepočítal s možností pandemie, a tak na ni pochopitelně nebyl připravený. Ovšem způsoby práce na televizní animaci jsou překvapivě velmi dobře stavěné na současnou situaci a na restrikce, které s koronavirem přicházejí. Jak poznamenává jeden z respondentů v textu: „Nemusíme se jeden druhého dotýkat, aby vznikl animovaný film.“

https://www.youtube.com/watch?v=AjkM4ZlPsGw

Animace se prostě dá dělat – s nadsázkou řečeno - z domova. Už zprávy z března ukazovaly, že studia jako Bento Box Entertainment, které stojí za hitem Bob’s Burgers, nabírala nové lidi, zatímco standardní filmové produkce zcela stály. V průběhu roku se tato asymetrie zvětšovala a Herman uvádí příklady seriálů, které se dočkaly částečně animovaných epizod, ačkoli jsou v základu hrané. K animaci se přiklonily i popové hvězdy jako Dua Lipa se singlem Hallucinate.

Pandemie podle znalců jen urychlila narůstající trend animované tvorby pro dospělé, který od premiéry Simpsonových v roce 1989 stále sílí. Důvodem růstu zájmu je i obliba animovaného obsahu na streamovacích platformách jako Netflix, který v roce 2014 vyrukoval se seriálem  BoJack Horseman.

V uplynulých měsících se ale především změnilo to, jaké hvězdy nyní chtějí v animovaném sektoru dělat. Tím, že se nenatáčí příliš filmů, je mezi herci náhle velký zájem o namlouvání kreslených postav. „Nebudu uvádět jména, ale řeknu vám, že za námi přichází mnoho herců s oscarovými nominacemi,“ říká producentka Katie Krentz ze společnosti 219 Production, která úzce spolupracuje CBS TV Studios. „Máme k dispozici velká jména, která pravděpodobně sedí doma v pyžamu a chtěla by něco dělat.“

Pocit druhořadosti žánru se zcela vytratil. „Agenti a manažeři hvězd nám dříve říkali: No, náš klient ten animák vezme, ale jestli mu přijde nabídka na opravdovou práci, tak jí dá přednost,“ uzavírá Krentz s tím, že nic takového nyní neplatí.

Enya je všude. Tvrdí to v obsáhlém textu hudební publicistka Jenn Pelly. Popisuje v něm, jak se z ještě nedávno hudebním tiskem buď ignorované, nebo zesměšňované, zpěvačky a skladatelky stala svého druhu popkulturní ikona, na niž se odkazuje celá jedna generace experimentujících muzikantů jako Weyes Blood, Perfume Genius, Nicki Minaj, FKA Twigs nebo Oneohtrix Point Never.

Irská skladatelka, která se narodila jako Eithne Pádraigín Ní Bhraonáin, se v uplynulých 33 let stala synonymem pro celý jeden proud new age hudby. Zároveň si dokázala kolem sebe udržet auru záhadnosti a nepolapitelnosti, mimo jiné i díky tomu, že nikdy nevyrazila na koncertní turné a žije v ústraní na hradě z 19. století na jih od Dublinu.

Nepravděpodobnou popovou hvězdou se stala na přelomu osmdesátých a devadesátých let s trojicí alb Enya, Watermark a Shepherd Moons, které se prodávaly po milionech kusů. Jak píše Pelly: „Každé z alb kombinovalo starodávné s moderním, folklór s ambientem, lidské s elektronickým, obsahovaly stovky zdobných vrstev Enyiných vokálů a rytmů, které byly do sebe protkané jako plátno.“

V své době si hudba, kterou Enya přinášela, vysloužila despekt hudebního tisku a celá new age scéna měla image „muzaku, který voní po pačuli“. Početní tvůrci z nové generace písničkářů a producentů to ale vidí jinak. Všímají si její vynalézavosti, zacházení se zvukem i schopnosti budovat napětí a vytvářet komplexní světy.

„S Enyou nebo s umělci, jako jsem já a Sigur Rós, se vždy táhne nálepka, že jsme éteričtí,“ konstatuje ambientní skladatelka Julianna Barwick. „Je obecné nepochopení, že její hudba je jen ukolébávající. Není. Některé její písně jsou pěkně temné, gotické a drsné.“ Producent Daniel Lopatin, který tvoří pod hlavičkou Oneohtrix Point Never, rovněž obdivem nešetří a přizvukuje: „Není to tak jednoduché, že dělala jen pěkné věci. Umí mistrně zařídit, aby velmi jemná a tichá věc zněla naprosto divoce.“

Bylo by ideální, abyste se vyhnul otázkám na jeho projekt padesáti států všude, kde to jen bude možné. - Tak zněla instrukce, kterou dostal Spencer Kornhaber, hudební redaktor píšící pro The Atlantic, před rozhovorem s písničkářem Sufjanem Stevensem. Žádost to byla pochopitelná. Od doby, kdy Stevens vydal alba Michigan (2003) a Illinois (2005), a dokonce prohlásil, že se podobně konceptuálně bude věnovat všem státům v USA, se od něj fanoušci už žádného dalšího místopisně-historického projektu nedočkali.

Obě desky tehdy přišly v pravou dobu, jak s odstupem píše Kornhaber: „Jeho písně vyzařovaly náklonnost k zemi, aniž ignorovaly panující nerovnost a násilí. Proslavily se právě v době, kdy se Bushovi republikáni snažili získat monopol na víru a vlastenectví.“ Stevens se však následně na deskách The Age of Adz (2010) a Carrie and Lowell (2015) obrátil k osobním tématům.

Zdá se ale, že chystaná novinka The Ascencion, která vyjde příští pátek, si opět bere do hledáčku Ameriku. „Stydím se to přiznat, ale už jsem přestal věřit,“ zpívá v singlu America - a řeč není o ztrátě víry náboženské, ale o konci iluzí, co se jeho vlasti týče. Píseň se snaží artikulovat „krizi víry v moji identitu Američana a můj vztah k naší kultuře, o které si myslím, že je nyní opravdu vážně nemocná“. „Je to politická protestní píseň, a především o Americe,“ vysvětluje v rozhovoru Stevens, který patří k nejvýraznějším figurám písničkářské scény tohoto století.

Přesto se na chystané novince, které bude mít úctyhodnou stopáž 80 minut, od klasického písničkářství odchyluje a přeje syntezátorům a automatickým bicím. „Už jsem měl folku plné zuby,“ říká Kornhaberovi Stevens. „Nevykládejte si to špatně. V jádru jsem a vždy budu folkový písničkář. Ale potřeboval jsem se zbavit všech těch zažitých folkových schémat… A také si myslím, že jak je tahle deska politická, panovačná a protivná, tak musela být i v něčem zábavná - zvukově.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].