Od mírových procesů k možné etnické čistce v Gaze. Jak a proč se Izrael radikalizoval

„Jsme předurčeni žít společně na téže půdě, v téže zemi. (…) Říkáme vám [Palestincům] dnes hlasitě a jasně: Dost bylo krve a slz. Dost. Nemáme touhu po pomstě. Nechováme vůči vám nenávist. My, stejně jako vy, jsme lidé, kteří chtějí budovat domov, zasadit strom, milovat, žít vedle vás v důstojnosti, v empatii, jako lidské bytosti, jako svobodní lidé.“

„Během několika málo měsíců budeme moci prohlásit, že jsme zvítězili. Gaza bude zcela zničena. Až bude Gaza úplně zničena, její obyvatelé budou koncentrováni jižně od koridoru Morag [na jihu Pásma Gazy] a začnou ve velkém odcházet do třetích zemí.“

První citát pronesl izraelský premiér Jicchak Rabin v roce 1993, ten druhý izraelský ministr financí Becalel Smotrič v roce 2025.

Jak se stalo, že během tří desetiletí se izraelská politika proměnila natolik, že od slov smíření a naděje zaznívají slova o naprosté destrukci a vyhnání? A nejde jen o slova, v Gaze dnes vidíme uplatňování slov Becalela Smotriče v praxi. A ten se netají tím, že pro Palestince na Západním břehu plánuje podobný scénář. 

Zlomená naděje na mír

Před třemi desetiletími se zdálo, že Izraelci a Palestinci dospěli do momentu, kdy si uvědomili, že konflikt o půdu, kterou si oba národy nárokují, nelze vyřešit silou. Jenže na obou stranách byli i tací, kteří na žádný kompromis, který by vedl k rozdělení malého území mezi řekou Jordánem a Středozemním mořem mezi dva národy, přistoupit nechtěli. I přes probíhající mírové dohody v devadesátých letech minulého století zůstaly na palestinské straně aktivní organizace, mezi nimi Hamás, které torpédovaly mírový proces teroristickými útoky v izraelských městech. Na izraelské straně se zase vyostřovala rétorika proti premiéru Rabinovi, jehož odpůrci ho neváhali nazývat zrádcem a volat po jeho smrti. Jeden z nich, izraelský náboženský radikál Jigal Amir, také Rabina v roce 1995 zavraždil a tím uštědřil mírovému procesu ránu, která se později ukázala jako fatální.

I po Rabinovi přišli premiéři, kteří Palestincům nabídli mírový plán, především Ehud Barak v roce 2000 a Ehud Olmert v roce 2008, ale Palestinci vždy odmítli s tím, že dostatečně nenaplňuje jejich představy. Mezitím rostla frustrace na obou stranách. Izraelská okupace pokračovala a židovských osadníků na Západním břehu přibývalo, čímž se snižovala šance na vznik samostatného palestinského státu. Izraelcům zase mírová jednání nepřinesla slibované bezpečí, ale naopak vlnu terorismu, které prezident nově vzniklé Palestinské samosprávy Jásir Arafat neuměl a asi ani nechtěl aktivně bránit.