Obyvatelé průmyslového severu Francie věří, že jim lepší život přinese Marine Le Pen. Dunkerk se snaží z krize dostat sám

Ve druhé polovině května je voda v moři ještě studená a neláká lidi k plavání, tu a tam se ale u břehu objeví rybáři. Severní moře tady od města odděluje několik kilometrů dlouhý vlnolam. Je široký desítky metrů – směrem k moři je zkosený a zalitý betonem. Hned za ním, přes úzký pás vody, se na pevnině rozkládá černá hradba továren. Vysoké kovové věže jsou zahalené hustým kouřem, obrovský plamen osvětluje zamračené nebe a zároveň i zdroj onoho černého kouře – závod ArcelorMittal. 

Industriální zóna Dunkerku zhuštěně ilustruje, jak vypadá v podstatě celý sever Francie – region Hauts-de-France je totiž desítky let silně průmyslový. Od osmdesátých let v některých městech ale začal průmysl postupně upadat a na začátku nového tisíciletí přinesla ekonomická krize zavírání továren a propouštění dělníků. Deziluze, nezaměstnanost a chudoba má v regionu také politický přesah – oblast Hauts-de-France byla jednou z prvních bašt francouzské krajně pravicové političky Marine Le Pen a velkou podporu má tady její strana dodnes. Dunkerk, jedno z nejdůležitějších průmyslových měst západní Evropy, se po letech krize snaží znovu postavit na nohy – dát lidem práci a tím je přilákat zpět.

 My tady nikoho nezajímáme

 Centrum Dunkerku se od průmyslové zóny snad už více lišit ani nemůže. Nízké cihlové domky lemují čisté ulice, skoro každý chodník doplňuje pás pro cyklisty. Hromadná doprava ve městě je úplně zdarma – autobusy jezdí na vodík. Přístav sahá až do centra Dunkerku, ale jeho největší část, která odbavuje obchodní a nákladní lodě, odtud vidět není. Široké pláže na severovýchodě města jsou osázené restauracemi a kavárnami, penziony a dalšími místy, kam za pár týdnů, v létě, zamíří tisíce turistů. Teď jsou ale tato zařízení poloprázdná. Po promenádě se procházejí skupinky místních.

Právě z těchto pláží se na jaře roku 1940 evakuovaly stovky tisíc spojeneckých vojáků do anglického Doveru. Největší záchrannou akci druhé světové války a pro město naprosto zásadní historickou událost připomínají dnes muzea, památníky a také ulice pojmenované po velitelích různých jednotek. Mnohými z těchto ulic ale ti, jejichž jména nesou, nikdy neprocházeli. Město dnes totiž vypadá úplně jinak než před druhou světovou válkou – nacistické bombardování obrovskou část Dunkerku srovnalo se zemí. Na ruinách přístavního města ale během let po konci války vzniklo industriální centrum severu.                                                

Domy a stavby, které tuhle zkázu přežily, na sobě dodnes nesou stopy války. Třeba kostel u dunkerské radnice v centru se prakticky celý zhroutil – poté byl opraven, v jeho vnějších stěnách jsou dodnes viditelné díry a pukliny. Částečně přežila taky budova bývalých přístavních skladů cukru v centru – Halle aux sucres. Na osudu této budovy se dá ilustrovat historie celého města: dvě světové války ji těžce poškodily, ale v padesátých a šedesátých letech ožila díky rozkvětu průmyslu. Pak ale přišla krize – ropné šoky a postupný útlum průmyslového rozvoje. Od konce minulého století Hala cukru chátrala, až z ní před pár lety zbyly jen obvodové zdi; ty však byly dost pevné na to, aby v nich znovu vznikl dům.

Totéž platí pro Dunkerk jako celek, říká v městském archivu, který dnes v bývalém cukrovém chrámu sídlí, ředitel William Maufroy. „Stát se po válce rozhodl koupit prakticky celou přímořskou oblast kolem Dunkerku a vystavěl v ní v průběhu let továrny. Dnes je ta oblast úplně zaplněná fabrikami,“ říká Maufroy. Šedesátá a sedmdesátá léta přivedla do Dunkerku nejen mnoho podniků a továren, ale také spoustu lidí, kteří se sem přistěhovali za prací. To se ovšem po čase radikálně změnilo: trhem práce ve městě otřásla osmdesátá léta, kdy průmysl nejen na severu Francie ochromily dopady ropných šoků, ale i globalizace a konkurence firem z Číny nebo Japonska.

Článek je součástí volného seriálu Reportáže z míst, kde se rozhoduje o budoucnosti Evropy, který najdete v časopise i na webu před volbami do evropského parlamentu.

4. díl: „Drží je v ghettu, aby vaše pomeranče zůstaly levné“

3. díl: Mysleli jsme, že ledovce jsou věčné. Ale za sněhem a přírodou se k nám bude jezdit dál

2. díl: Zásoby, kryty, vůle k obraně. Finsko je připraveno na nejhorší

1. díl: V Drážďanech se rodí evropská technologická nezávislost, která nemá obdoby