Kdybych věděl, co mě čeká, do politiky bych nevstoupil

„Ty ku*do prodejná, drž tu svou odpornou držku než ti do ní někdo nach*ije. Tvoje matka i otec jsou taky takový hovada, nebo ses jen nepovedl?“ Výlet na Facebook do sekce komentářů pod příspěvky českého ministra zahraničních věcí Jana Lipavského (Piráti) není pro úplně slabé povahy. Politik se pod svými příspěvky dočítá, že je „buzna“, „incesťák“ nebo „tlustý prase“. A někdy se pokračuje v tvrdším duchu: „Myslím, že utopit vládní kumpány je pro ně mírným trestem!“

Znalci terénu namítnou, že to není nic nového pod sluncem. „Kozy dobrý“, „Ta se pro*uká všude“, „Pořádně ji ojeďte“ a „A kdo z Pirátů ji už ohnul přes stůl?“ psali před půl rokem pirátské političce Zuzaně Klusové po oznámení, že byla zařazena na kandidátku do Evropského parlamentu. „Chcípni ty svině STBácká prolhaná,“ napsali zase političce ANO Janě Mračkové Vildumetzové.

Je jasné, že situace ve veřejném prostoru se dynamicky mění. Od roku 2019 hlásí policie čtyřnásobný počet evidovaných trestných činů (násilí a vyhrožování proti úřední osobě a orgánu veřejné moci nebo nebezpečné vyhrožování) směřovaných k politikům a političkám.

Útokům dnes čelí celá scéna napříč ideovým spektrem a v žádném případě nejde o českou specialitu. Současná generace politiků a političek bojovala o své pozice právě v době rozmachu sociálních sítí i dezinformační scény. Většina z nich dnes čelí něčemu, co si na startu neuměla a ani nemohla umět představit. Změna je překotná a přináší otázku, jak vzrůstající vlně agrese čelit. A jak dnešní útoky promění příští politickou generaci? Bude politika coby náročná a zároveň velmi přitažlivá disciplína i nadále přitahovat pestrou paletu nejrůznějších osobností, jimž bude stačit najít nástroj, jak verbální agresi odfiltrovat? Nebo se výběr zúží a na vrchol projdou jen ti, kdo ovládnou umění přežít v tomto toxickém prostoru?

Terčem jsou všichni

Pod příspěvky Lipavského lze nalézt celou škálu vzkazů od nadávek po výhrůžky smrtí či znásilněním. Pro Lipavského jsou nadávky krajní hranicí toho, co je ještě v on-line prostoru přípustné. „Na internet určitě nepatří kyberšikana, vulgarismy, výhrůžky násilím nebo fyzickou likvidací,“ říká. Všechno tohle je ale právě pod jeho příspěvky zpětně dohledatelné.

Důsledky, které to přináší pro motivaci zůstávat v politice v Česku, zatím nikdo důkladně nezkoumal. Zkušenosti ze zahraničí jsou však alarmující. Velká Británie, která má s obtěžováním a útoky na politiky palčivý problém, přišla při posledních volbách do Dolní sněmovny o 20 političek, které odmítly znovu kandidovat. A nešlo o odchody do politické penze. „Často zmiňovanými důvody byla neúnosnost nátlaku ze strany veřejnosti, obtěžování na sítích, e-maily, telefonáty, dopisy,“ vypočítává politoložka Lenka Hrbková z Masarykovy univerzity a Národního institutu SYRI.

Přidává další výzkum z Austrálie, kde lokální političky ze stejného důvodu odmítají již po prvním roce mandátu v politice setrvávat. „Projevuje se to – a teď mluvím především o ženách, týká se to ale i mužů – rychle poté, co se dostanou do veřejných funkcí. Má to silně demotivující charakter,“ vysvětluje Hrbková. „Víme, že jsou mu vystavováni všichni: muži více fyzickému násilí, ženy tomu sexualizovanému, které je intenzivnější, je ho víc a má na političky větší dopad.“