Bílí muži prožívají velkou krizi. Alespoň ti televizní. Všímá si toho Kathryn VanArendonk ve velmi pronikavém textu pro Vulture. Na příkladech současných populárních seriálů jako Rutherford Falls, Kevin Can F**k Himself a The White Lotus pozoruje jeden společný motiv.
„Opakuje se tu stále dokola jeden hlavolam v různých žánrech a variacích. Bílí muži, kteří vždy bývali ústředními protagonisty televize i amerického života, všichni ti zaměstnaní tátové, drsní šéfové, autoritativní vůdci i divocí rebelové, už dávno nejsou hlavními postavami. Co se tedy s nimi nyní děje? Mají zmizet? Mohou se vrátit, jen zbavení svých privilegií? Kam mají jít?“ ptá se VanArendonk, ovšem pouze řečnicky, protože ihned nachází v současné televizní produkci odpověď. Bílý muž nikam nezmizel – přestože skladba tvůrců a režisérů je dnes mnohem pestřejší. Jen se k němu scénáristé chovají úplně jinak než dřív.
„Koneckonců, žádný seriál se bílého chlápka nezbavil. Drží si ho blízko. Pozorují ho, vysmívají se mu a nemilosrdně ho popichují. Přestože se stává ústředním problémem příběhu spíše než ústřední postavou, jakou býval doposud, stále je uprostřed vyprávění,“ vyvozuje VanArendonk a za příklad si bere třeba postavu manžela úspěšné manažerky Marka (hraje ho Steve Zahn) v seriálu The White Lotus, který v prostředí prázdninového letoviska na Havaji sleduje a satirizuje různé podoby privilegií bílé střední i vyšší třídy.
„Jak bychom to měli všechno napravit,“ ptá se Mark podrážděně své dcery u večeře. „Měli bychom rozdat všechny svoje peníze? To by se ti líbilo, Liv? Možná bychom se jen měli cítit blbě za všechny zločiny minulosti, nosit lněnou kazajku a nejezdit na dovolenou,“ líčí scénu kritička. Podivuje se, proč vlastně tyto figury v příbězích nadále zůstávají, zároveň však dodává: „Přesto je v tom rozhodnutí ponechat v příběhu hlavního muže, ačkoli byl už sesazen z trůnu, je jistá forma upřímnosti. On totiž nikam nezmizel ani v reálném životě. Stále tu je provázán se životy ostatních.“
Prodeje vinylů dlouhodobě rostou po celou poslední dekádu. Billie Eilish se svým novým albem dokonce zažila druhý nejúspěšnější týden od roku 1991, pokud jde o prodeje vinylů. A přestože se však poslech desek tváří jako pomalý a uvědomělý způsob poslechu i pořizování si hudby, ve skutečnosti není tohle médium vůbec šetrné k životnímu prostředí.
Výrobní metody dlouhohrajících desek jsou mimořádně zastaralé. PVC, které se používalo k výrobě, se může rozkládat až tisíc let, a stejně tak jsou energeticky náročné na provoz. O moc lepší to není, ani když dojde na výrobu obalu a distribuci. Text na serveru The Face nyní přináší zprávu o projektu Bobbyho Connolyho, zakladatele charitativního vydavatelství Needs – Not for Profit. Ten si už v roce 2017 uvědomil, že ekologický hudební průmysl nebude možný, pokud se nezmění podmínky výroby vinylů.
Spolupracuje proto holandskou společnosti The Green Vinyl, která je schopná vyrábět desky, jež jsou stoprocentně recyklovatelné a při produkci spotřebují o 60 procent méně energie. „Pro ně to není jen něco ve stylu dát si na střechu solární panely a říkat si, že jsou zelení. Mají patentovanou svoji vlastní technologii, kterou jinde na světě nenajdete,“ cituje článek Connolyho. To mimo jiné zahrnuje vstřikování, a ne lisování v páře a také nulové používání PVC.
Časopis Harper's Bazaar věnoval obálku svého čerstvého vydání Beyoncé. Obvykle spíše rezervovaná zpěvačka oslaví 4. září čtyřicátiny a při té příležitosti poskytla obsáhlý rozhovor, který je v mnoha ohledech bilanční a nabízí reflexi šoubyznysu od superhvězdy, která se v něm pohybuje takřka od dětských let. Stejně tak popisuje rozhodnutí, podle nich navigovala svoji kariéru.
„Chtěla jsem zlomit všechny stereotypy, které se pojí s černošskými superstars, ať už ty, že bývají obětí drog nebo alkoholu - nebo absurdní a mylné představy, že černošské ženy jsou naštvané. Věděla jsem, že mám úžasnou příležitost, ale také jsem cítila, že mám jen jeden pokus. Nechtěla jsem to pokazit, ale musela jsem se kvůli tomu hodně věcí vzdát,“ popisuje na jednom místě a také vzpomíná na konflikt se svým vydavatelstvím a managementem. Ukazovali jí data fanouškovského vkusu a výzkumy preferencí publika, podle nichž prý bylo vyloučené, aby zabodovala s černobílými snímky - a odsuzovali její projekt k záhubě, pokud nebude v barvě.
„Byla jsem tak unavená a otrávené těmi formalistickými korporátními požadavky, že jsem celý svůj další projekt postavila na černobílé fotografii včetně videí pro Single Ladies a If I Were a Boy a pro obal I am… Sasha Fierce jsem angažovala Petera Lindbergha. Skončilo to jako můj dosud největší komerční úspěch.“
Důvody, proč se sama tak dlouho a stabilně drží v první lize, vysvětluje mimo jiné následujícím: „Během své kariéry jsem si záměrně stanovila hranici mezi svou jevištní personou a osobním životem. Moje rodina a přátelé občas úplně zapomenou na tu mou stránku, jíž je hvězda na podpatcích, dokud mě nevidí vystupovat. V tomto odvětví se člověk může snadno ztratit. Vycucne z vás duši a ducha, vezme vám jiskru, a pak vás vyplivne. Viděla jsem to nesčetněkrát, nejen u známých osobností, ale také u producentů, režisérů, manažerů. Není to pro každého. Než jsem začala, rozhodla jsem se, že se této kariéře budu věnovat pouze tehdy, pokud moje vlastní hodnota bude záviset ještě na něčem další, než jen na úspěchu mě jako celebrity.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
