Jak se Paříž stala hlavním městem světového fotbalu

Na soupisce každého týmu hrajícího na letošním šampionátu v Kataru bylo místo jen pro 26 fotbalistů - přesto na turnaj odcestovalo 59 rodáků z Francie. Tedy dost na dvě nominace a pět základních jedenáctek. Krom Francie nastupovali za týmy, odkud pocházejí jejich rodiče nebo prarodiče: Senegal, Maroko, Kamerun, Portugalsko…

Analýza dat z mistrovství konaných v letech 2002 až 2018 ukázala, že to je dlouhodobý fenomén. Ve Francii se rodí nejvíc účastníků turnaje, a jejich počet navíc setrvale roste. Děti imigrantů narozené ve Francii hrají lépe než rodilí Senegalci, Maročané, Tunisané - a vytlačují je ze sestav jejich reprezentací.

Německý časopis kicker navíc sestavil fiktivní mužstvo složené z francouzských hráčů, kteří na turnaji v Kataru vůbec nejsou - kvůli zranění nebo proto, že se nevešli do nominace. A i tato sestava, pokud by hypoteticky nastoupila, by patřila k favoritům na zlato. Jsou v ní například letošní nejlepší fotbalista planety Karim Benzema, v minulých letech nejlepší defenzivní záložník světa N'golo Kanté, dva z nejlepších hráčů Bundesligy Christopher Nkunku a Moussa Diaby, klíčový záložník na vyhraném mistrovství světa 2018 Paul Pogba, obránce Realu Madrid Ferland Mendy a další. Francie sice v neděli neobhájila titul mistra světa, což by se jí povedlo jako prvnímu týmu od roku 1962, přesto zjevně dominuje světovému fotbalu.

Klíč k této dominanci leží v Paříži. Skoro třetina francouzských fotbalistů totiž pochází z hlavního města a tamních přistěhovaleckých předměstí. To je velký rozdíl oproti minulosti. Například nikdo z francouzských mistrů Evropy z roku 1984 podle slavného fotbalového novináře Simona Kupera nevyrůstal v Paříži, v týmu mistrů světa z roku 1998 byli jen tři odchovanci z pařížských předměstí (Thierry Henry, Lilian Thuram, Patrick Vieira). V 90. letech tvořili Pařížané jen asi desetinu hráčů francouzské ligy, po roce 2010 už bezmála třetinu. “Dnes v Paříží vyrůstá víc špičkových talentů než v Asii, Africe a Severní Americe dohromady,” píše o francouzské metropoli Kuper.

Sociolog sportu Darko Dukic tento jeho postřeh propočítal. A vyšlo mu, že rodáci z Paříže hrající na světovém šampionátu před čtyřmi lety měli na fotbalovém trhu hodnotu 483 milionů eur, druhé Buenos Aires dosáhlo “jen” 180 milionů, třetí Londýn 167 milionů. Nebývalá koncentrace elitních hráčů, díky níž Paříž coby hlavní ohnisko fotbalových talentů nahradilo brazilské Sao Paolo, pochopitelně souvisí s příchodem migrantů z bývalých kolonií.

Francie do země lákala dělníky z Afriky a Karibiku, kteří byli potřební k pokračování rychlého poválečného ekonomického růstu - a tyto nově příchozí od 60. let 20. století ubytovávala na fádních sídlištích, kde je hra s míčem je jedním z mála forem úniku z jejich šedi. “Je tam jen fotbal. Všichni si kopou, ve škole i venku v sousedství. Všechno se točí kolem míčem. Nic jiného tam není,” popsal své dětství na předměstí Paříže slavný záložník Paul Pogba.

Úředníci a místní politici nechali mezi paneláky postavit nespočet hřišť, která jsou pořád plná kluků. Zdejší rodiče si nemohou dovolit kroužky a jiné aktivity, kterými volný čas vyplňují děti z lepších čtvrtí. Kluci tak tráví stovky a tisíce hodin volného času driblováním, nahrávání a střílením na bránu. Širší Paříž je svými více než deseti miliony obyvateli středem trendu, který v menším měřítku probíhá i na předměstích Lyonu, Marseille a dalších měst.

A menší sídlištní hřiště, na kterých kluci z předměstí hrají ve volném čase i v místních žákovských soutěžích, podle francouzských trenérů formují určitý typus hráčů. Jsou rychlí, techničtí a současně agresivní, umí se velmi rychle rozhodovat, poradí si na malém prostoru. “V těchto zápasech uspějí ti, kdo jsou rychlí v nohách i v hlavě,” popsal to v reportáži deníku The New York Times Matthieu Bideau, hlavní mládežnický skaut týmu FC Nantes.

Sebelepší talenty by ale nebyly vybroušeny bez vynikající fotbalové infrastruktury. Na předměstích Paříže trénují tisíce akreditovaných, dobře vyškolených mládežnických trenérů. Na zápasech žákovských týmů se mimochodem nepočítá skóre. Zápasy navštěvují skauti týmů z celé Francie a těm nejlepším už ve třinácti nabízí místo ve svých akademiích.

Zásadní pro další rozvoj talentů jsou právě tyto fotbalové akademie, které musí všechny francouzské profesionální týmy od 70. let povinně provozovat. Vznik systému byl tehdy reakcí na zaostávání fotbalové Francie, která se v letech 1960 až 1974 třikrát vůbec nekvalifikovala na mistrovství světa. V Clairefontaine, v lesích nedaleko Paříže, pak v roce 1988 vznikla národní akademie pro nejnadanější  fotbalisty ve věku od třinácti do patnácti let. Už od roku 1998 stojí v centru zdejšího tréninku práce s míčem: tedy nikoli nudný dril, ale výuka dovedností, které jsou na fotbale nejzábavnější.

Na předměstích Paříže se - jak známo - koncentruje i řada sociálních problémů, uprostřed nichž mnozí talentovaní kluci vyrůstají. Akademie proto kladou rostoucí důraz i na psychologickou péči a trpělivě s problémovými jedinci pracují. Tak, aby žádný talent zbytečně nezapadl. 

Systém akademií už dávno převzaly i jiné státy. V minulých letech na mládežnické zápasy jezdí i skauti z Anglie nebo Německa a snaží se včas odhalit budoucí superhvězdy. Mají lepší rozpočty než menší francouzské kluby, které se proto v Paříží zaměřují na vyhledávání stále mladších talentů. V citované reportáži The New York Times například skauti týmů FC Sochaux a FC Nantes popisují, jak hledají jedenácti a dvanáctileté fotbalisty. “Podepisujeme s nimi smlouvy ve stále nižším věku. Je tu tolik konkurence, že když je nepodepíšeme tak mladé, udělá to někdo jiný,” popsal tvrdý byznys s talenty z předměstí už citovaný skaut Matthieu Bideau.

V akademiích se každopádně dovednosti hráčů odborně zlepšují způsobem, o němž se vrstevníkům v zemích původu jejich rodičů - Maroku, Alžírsku, Senegalu, Kamerunu - může jen zdát. Když se v dospělosti neprosadí do výběru Francie, přijmou šanci reprezentovat vlast rodičů a prarodičů. Neuvěřitelných 42 procent hráčů z pěti afrických reprezentací na letošním turnaji se narodilo mimo tento kontinent, zdaleka nejčastěji právě ve Francii.