Věda nepotřebuje kliky, ale svoje ministerstvo

Jak dosáhnout toho, aby nad stojatými vodami české vědy zavanul svěží vítr? Máme sice ministra „vědy“ – nedávno jím byl po Heleně Langšádlové jmenován její kolega z TOP 09 Marek Ženíšek –, tento člen kabinetu ovšem nemá vlastní ministerstvo s úřednickým aparátem a řadu věcí nedokáže ovlivnit. Českou vědu tak řídí zvláštní orgán: Rada pro výzkum, vývoj a inovace, která především vyvažuje různé partikulární zájmy a dává pozor, aby si nikdo nepřilepšil na úkor ostatních. Tvoří ji představitelé tří hlavních vědeckých oblastí – Akademie věd ČR, vysokých škol a rezortních výzkumných ústavů –, kteří se vzájemně hlídají jako soupeřící kmeny.

Nápad, jak to změnit, se přitom objevil už dávno. Myšlenka zaplatit nezávislé zahraniční firmě, aby zhodnotila způsob, jakým je česká věda řízena, se vynořila na ministerstvu školství již v roce 2009, v době, kdy stál v čele úřadu Ondřej Liška. Veřejnou soutěž na zpracování auditu vyhrálo renomované mezinárodní konsorcium Technopolis. Projekt přežil několik ministrů školství a pokusů jej zastavit – zachránilo ho, že byl placen převážně z evropských peněz. Výsledky o dva roky později vědeckou scénu nepotěšily: česká věda a výzkum na tom nejsou dobře a způsob jejich řízení by se měl výrazně proměnit.

Audit, který se pak již nikdy neopakoval, si všiml právě výjimečného postavení zmíněné Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Tento poradní orgán vlády označil za těleso s obrovskou agendou (rada především navrhuje státní rozpočet na vědu), s pravomocemi samostatného ministerstva a zároveň nulovou odpovědností za své činy. Doporučení znělo, aby se rada přestala věnovat provozní agendě, například detailům hodnocení české vědy, které tenkrát spočívaly hlavně v ladění nechvalně známého „kafemlejnku“. Místo toho by se měla zaměřit na strategické plánování, jak se na sbor poradců sluší. Dílčí úkoly včetně přípravy rozpočtu by pak měl převzít státní orgán s aparátem, pravomocemi a odpovědností samostatného ministerstva.