Vidět v Babišovi jen slabocha a hračku Motoristů by mohla být velká chyba

Podle vynaloženého času a úsilí neměl kabinet Andreje Babiše v prvním půl roce svého fungování moc větších priorit, než byla snaha nepustit prezidenta na výroční summit NATO v Ankaře. „Řešení“ této věci zabralo vládě přes tři měsíce a stále nejsme na konci. Babiš sice opakuje, jak ho konflikt mrzí a unavuje, přitom jej ale přiživuje a prodlužuje, jak jen to jde.

Jak známo, prezident si vymohl účast v Ankaře teprve žalobou u Ústavního soudu, spokojen ale není. Vláda ho nevyšle na žádnou ze dvou hlavních programových akcí. A to ani na slavnostní recepci, o kterou usiloval. Ministr zahraničí Petr Macinka to vysvětlil tím, že večeře má pracovní charakter a vláda i tam potřebuje řešit svoji agendu. Tak pracovní, že místo prezidenta posadí vláda na „českou“ židli premiérovu manželku Moniku Babišovou, s níž Babiš před dvěma lety ohlásil rozchod.

Pouhý týden před akcí také prezident stále čeká na jasné sdělení, co od něj bude vláda na summitu požadovat a jak využije jeho přítomnosti. Zřejmě moc ne, protože Babišův kabinet omezil podmínky prezidentovy účasti způsobem, jemuž nečelil nikdo z Pavlových předchůdců. Vládní činitelé se nezajímali o to, co prezident k cestě potřebuje, a vyřídili mu akreditaci pro jediného asistenta, navíc bez prezidentova výběru.

Vrcholem absurdity přitom je, že Česko jen velmi obtížně hledá vysvětlení, co mají tyto manévry proti hlavě státu znamenat. Jde o dozvuk pomsty Motoristů sobě za odmítnutí pustit jejich čestného prezidenta (a otevřeného fanouška nacismu) Filipa Turka na ministerský post? Nebo o Babišovu pomstu za to, že si Petr Pavel dovolil obrátit se s žádostí o vyjasnění kompetencí na Ústavní soud? Nebo snad o ještě něco úplně jiného?