Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Komentáře

Elity, náš univerzální recept na zlobu

Můžeme mít pochopení pro mediální zkratky, ale tady jde o něco vážnějšího a také asi hloupějšího

franz
Autor: Respekt

Winston Smith, slavný hrdina Orwellova románu 1984, by se asi divil, jak taky může vypadat vaporizace. V jeho světě znamenala naprosté vymazání existence včetně záznamů o minulosti a informací o vaporizaci samotné. Někdejší prezidentský kandidát Vladimír Franz byl - jak říká – rovněž vaporizován, ovšem po našem. Navzdory ohlášené vaporizaci začal letos na jaře učit na katedře výtvarné kultury Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, učí i na pražské DAMU. V únoru měla premiéru jeho skladba v Rudolfinu a jeho novinku sehrála i Státní symfonie Brno. Vystavuje obrazy, nedávno třeba v pražském Mánesu. A zprávu o své „vaporizaci“ sdělil Franz v celostránkovém rozhovoru v pondělních Lidových novinách.

Na důkaz vysvětlil, že s ním, držitelem šesti Radokových cen, česká divadla už nějaký - blíže neurčený - čas nenavázala spolupráci. Hlavním důkazem má být stažení rozhovoru z časopisu Xantypa (kde prý podal zásadní rozbor Války s mloky) krátce před publikováním. Zástupkyně šéfredaktorky Pavlína Kourová ale namítá, že si vymiňoval umístění na obálku časopisu, a tak Xantypa od publikování už hotového rozhovoru vloni upustila.

Reklama
Reklama
Reklama

Nicméně Franz z toho všeho vyvozuje vážné závěry: osvojil si zmíněný pojem vaporizace a divadelníky posílá do Severní Koreje, kam podle něho svým „nepochopením principů demokracie“ aspoň „na dva až tři roky“ patří. Všechno totiž podle Franze způsobil jeho postoj ve druhém kole posledních prezidentských voleb. „Podporu Zemana mi elita neodpustila,“ otitulkovaly Franzovy názory Lidové noviny.

Útoky na elitu obvykle znamenají snahu usadit se v ní, a když ne osobně, tak alespoň se svými ideami, představami o světě.

Tweetni to

Je zajímavé, že sám Franz slovo „elita“ v publikované verzi rozhovoru nepoužil. Jeho stížnost na nepřízeň šéfů českých divadel shrnuly pod pojem „elita“ samy noviny. Evidentně to není náhodou. Posedlost „elitou“ nabírá v Česku rozměrů, které signalizují určité mentální potíže. Ve veřejném prostoru skoro není oblíbenější slovo. Elita vládne, rozhoduje, už dokonce i o práci pro hudebního skladatele. Více než o elitě, jak by nabádala logika češtiny, se mluví o „elitách“ - jako by příslušníci elity coby vrstvy byli navrch ještě elitami jaksi individuálními. Tím je totiž snazší stavět je do pozice novodobých Židů, svobodných zednářů či kapitalistů, kteří můžou za všechno špatné, a dřív nebo později se dočkají spravedlivé odplaty od nás, ne-elit.

Celá věc někdy dosahuje až komických rozměrů, když o „elitách“ mluví pohrdavě „elity“ samy - třeba zakladatel think tanku s prominentním přístupem do televize, mluvčí ústavního činitele nebo exprezident. V rozborech šermují pojmem „elity“, jako by šlo termín, který nevyžaduje další vysvětlení. Někdy pro větší údernost přidají přívlastky, třeba „pyšné a nenasytné elity“. Dodejme si pak místo elit imperialisté a ocitneme se na stránkách normalizačního Rudého práva nebo v kresbách Dikobrazu.

Můžeme mít pochopení pro mediální zkratky, ale tady jde o něco vážnějšího a také asi hloupějšího. Americké volby mohly být svého druhu vzpourou proti pevně usazeným politickým strukturám. Slovo elita má ale mnohem širší a úctyhodnější obsah. Každý demokratický stát se obejde bez té které politické garnitury, ale neobejde se bez své elity. Jde o otevřenou, volně průchozí společenskou vrstvu, která má díky své aktivitě, talentu, někdy i penězům či konexím přirozený, ovšem nikoliv nutně rozhodující vliv na dění ve státě.

Útočit na elitu znamená tedy útočit na samu podstatu státu. Ostatně nedává to ani logiku: v Americe, u nás i všude jinde je elita, zvlášť ta politická, v neustálém pohybu, proměně. Útoky na ni obvykle znamenají snahu usadit se v ní, a když ne osobně, tak alespoň se svými ideami, představami o světě. Útoky na elitu jsou přitom zvlášť v Česku pikantní: zavání podněcováním k třídní nenávisti, které si tahle země užila víc než Vladimír Franz Radokových cen.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte