Biden míří do Evropy. Demokratický blok má nejistou šanci spojit znovu síly

Čtyři (a něco) měsíce v úřadu, první zahraniční cesta. Joe Biden vyráží ve středu do Evropy. Zúčastní se summitu nejvyspělejších demokratických zemí G7 v britském Cornwallu, zajede na summit NATO a potom na setkání s vedením Evropské unie. Teprve po téhle demonstraci souladu s demokratickými státy přijde na řadu mediálně zřejmě nejpřitažlivější část evropského turné amerického prezidenta, setkání s ruským „carem“ Vladimirem Putinem. Otázka nicméně je, co bude nejdůležitější.

Jaká je vlastně v Evropě po Bidenově nástupu do úřadu ve vztahu k Americe nálada? Poslední průzkum think tanků The German Marshall Fund a Bertelsmann naznačuje, že vlastně nic moc. „První tři měsíce neměly vliv na francouzské a německé vnímání vlivu Spojených států ve světě,“ stojí v oficiální správě. V praxi to znamená, že jenom 56 procent Francouzů, 55 procent Němců a 51 procent Italů má za to, že je Amerika nejdůležitějším světovým hráčem.  To dobře koresponduje s předchozím, loňským průzkumem konaným po vypuknutí pandemie, který ukazoval prakticky tatáž čísla a signalizoval jasný propad ve vnímání USA ve prospěch Číny. Němci a Francouzi ani dnes nepovažují USA za spolehlivého partnera: v Německu by se na Ameriku spolehlo 51 procent dotázaných, ve Francii 60 procent, ale třeba v sousedním Polsku to jsou zhruba tři čtvrtiny dotázaných.

Podle sociologů postavení Spojených států značně utrpělo kvůli Trumpově chaotické reakci na koronavirovou pandemii, během níž zemřelo okolo 600 tisíc Američanů. Zároveň je jisté, že obavy z amerického směřování jsou hlubší. Ostatně Trump - aspoň z evropské perspektivy – zmizel za horizontem, ale postoje Evropanů se výrazně nepohnuly. Biden a jeho administrativa přitom v boji s pandemií dokázali otočit velmi rychle kormidlem a Amerika předvedla, že je stále schopná velkých činů, pokud má v čele normální a funkční vládu.

Pravdou nicméně je, že i Bidenova Amerika je značně sebestředná, soustředěná na domácí agendu a domácí spory. Někteří komentátoři se domnívají, že Bidenova cesta do Evropy je vlastně do značné míry na dlouhou dobu poslední šancí restartovat celou dynamiku nejen vztahů mezi Amerikou a zbytkem Západu, ale také vlivu celého demokratického bloku na světové dění.

„Biden a další lídři budou muset vyřešit hned dva úkoly: oživit vlastní komunitu vyspělých demokratických protržních zemí a zároveň ukázat, že Západ je schopen řešit dnešní složité nadnárodní problémy,“ píše Stewart M. Patrick v komentáři pro World Political Review. Gedeon Rachman z deníku Financial Times pak dodává, že zvláště summit nejvyspělejších demokratických zemí G7 se musí chopit příležitosti, protože „ta se již nemusí znovu vrátit“.

Příležitosti k čemu? Velkým tématem je rozhodně geopolitický rozměr boje proti koronavirové pandemii. Západ může podpořit vakcinaci třetího světa - nebo může definitivně přenechat iniciativu Číně. G7 může slíbit významnou finanční částku na podporu nadnárodního vakcinačního programu Covax, nebo mohou jednotlivé země rovnou odeslat velké množství již nakoupených vakcín do zemí, kde se jich nedostává. Na rozdíl od Číny nebo Ruska však podobná geopolitická medicína čelí v demokratických zemích nevelké přízni veřejného mínění. Proočkovanost světa je sice z dlouhodobé perspektivy nezbytným předpokladem bezpečí i na Západě (geopolitika stranou), ale vysvětlujte to ale voličům, na které se ještě s vakcínou nedostalo.

Dalším velkým tématem je změna klimatu. V tomto bodě je od G7 skutečně možné očekávat minimálně pokus o smělá gesta, už proto, že summit hostí Británie, kde se jedná o všeobecně přijímané a politicky nekontroverzní téma. Na rozdíl od Bidenových USA, v nichž trumpistická část populace žije mentálně na planetě, kde je změna klimatu „čínským podvodem“.

Premiér Boris Johnson podle posledních zpráv skutečně navrhuje přijetí jakéhosi klimatického Marshallova plánu, jenž by pomohl s dekarbonizací rozvojovým zemím. Na výsledek bude dobré počkat: iniciativu navrhuje premiér, který se právě v uplynulých dnech dostal do tvrdého střetu s poslanci vlastní strany kvůli škrtům v britské rozvojové pomoci právě zemím třetího světa, a jeho ministerstvo financí je zatím podle britského tisku k jakýmkoliv dalším výdajům značně skeptické.

Na příkladu klimatu je ostatně dobře vidět, že demokratický blok ve smyslu vlivu na světové dění slábne. Spojené státy jsou v tuto chvíli plnou vahou na straně boje se stoupající koncentrací skleníkových plynů v atmosféře, ale kde budou za čtyři roky, když se zatím žádné velké plány nedaří ukotvit v americké legislativě? Navíc i bez toho je jakákoliv iniciativa demokratického bloku v tomto bodě pochybná, pokud není na palubě také Čína, v tuto chvíli největší globální producent CO2.

Střet s Pekingem, který začíná nabývat až studenoválečné atmosféry, je přitom ústředním bodem americké zahraniční politiky.  Joe Biden přijíždí do Evropy oživit západní spojenectví jako hodnotově spřízněné společenství zemí v kontrastu s diktátorskou Čínou a Ruskem. „Pokud půjde všechno podle plánu, Biden by měl do Ženevy (na setkání s Putinem) dorazit s něčím, co ruský ani čínský prezident mít nikdy nemohou: solidní sítí spojenců oddanou společnému vidění světa a disponující zdroji, jež ho dokážou podpořit,“ doufá již zmíněný World Political Review.

V každém případě, na domácí scéně dokázal zatím Biden svou energií překvapit.