Amerika, země neomezené trapnosti?

Trumpovo vystoupení z pařížské klimatické dohody bude mít mnohem dalekosáhlejší důsledky než pouze ve vztahu k životnímu prostředí a zachování pracovních míst. Ukazuje nebetyčnou přezíravost k dohodám, odmítnutí světové spolupráce, zoufalé nepochopení reálných globálních hrozeb i šancí moderního světa. V důsledku pak stvrzuje konec Pax Americana, tedy všeobecně uznávané celosvětová dominance Spojených států.

Na dohodě, jež předloni vyústila v dojednání v Paříži, pracovali diplomaté prakticky od konference v Riu na začátku devadesátých let. Environmentálně progresivní země v čele s Evropskou unií vynaložily spoustu energie, aby k účasti na globálním ujednání přesvědčily rozvojové státy, které za globální oteplování téměř nemohou, ale teď se od nich chce, aby řešily následky. Hlavně se však povedlo získat ke kompromisní variantě souhlas největších znečišťovatelů Číny, USA a Indie. Evropská unie sama jde ještě dál: nastoupila cestu k bezuhlíkaté ekonomice, která přinese největší proměnu světového hospodářství od průmyslové revoluce.

Tento proces je přitom podložený bezpočtem vědeckých studií o hrozbě, kterou změna klimatu do budoucna znamená. A ať už si o relevanci argumentů myslíme cokoliv, světové společenství je vzalo jako seriózní podklad k dohodě, jaká tu ještě nebyla. Už nejsme v situaci vážných politických dohadů, jestli změna klimatu hrozí, nebo ne, a zda za ni může člověk.

Pařížská konference fakticky znamenala stvrzení, že ano a že je třeba hrozbě čelit. Představa, že teď kdokoliv řekne, že se mu to nelíbí, a všechno začne znova, je naivní. Každý, kdo to udělá a chce být brán vážně, musí položit na stůl argumenty, jimiž ovšem americká vláda nedisponuje. Jediné, čím svůj krok podepřela, je proslulé America First.

Proto se Trumpovo rozhodnutí nemůže obejít bez zásadních následků. Cenou bude nejen oslabení snahy zastavit růst globální teploty, ale i ztráta důvěry v Ameriku a jejího politického vedení - v jeho úsudek, styl jednání, ochotu k dohodám. George Bush mladší měl na spoustu věcí jiné názory než jeho evropští partneři, ale nikdy nedal důvod k pochybám, že jde o partnery. Proti Trumpovi byl kultivovaným, čitelným a vstřícným politikem. Nedával demonstrativně najevo, že si víc rozumí s monarchy v Saúdské Arábii než s německou kancléřkou. Nescházel se radši s lidmi typu Marine Le Pen nebo Nigela Farage, nevzkazoval Angele Merkel klíčová rozhodnutí přes internet, neodmítal si s ní potřást rukou.

Zdaleka ovšem nejde jen o symbolická gesta, která nemůžou vést k ničemu dobrému. Důvěru v Ameriku ruinuje i faktický obsah klimatického rozhodnutí. Odmítnout pracně vyjednanou celosvětovou dohodu ohledně boje proti změně klimatu s vysvětlením, že je třeba zachovat pracovní místa v uhelných dolech, udělá asi radost zapáleným Trumpovým voličům, ale jinak je důkazem zoufalého ekonomického a environmentálního zpátečnictví. Ochranou míst u uhelných dolech se argumentovalo v 70. letech minulého století, teď jsme o čtyřicet let dál. Amerika i Trump na to samozřejmě mají právo, zbytek vyspělého světa si ale půjde svojí cestou s důsledky, které takový hodnotový rozchod doprovázejí.

Amerika se stává zemí politické rozpolcenosti, zmatku, trapnosti. Zemí, nad jejímiž vizemi budoucnosti začíná stále víc lidí kroutit hlavami nebo se dusit smíchy. Legrace - s čímž by asi souhlasil i Trump - to ale není. S Amerikou jako lídrem zkušenost máme, ovšem s Amerikou jako státem vyznačujícím se trapností zatím ne.