Sněmovna je mrtvá. Ať žije sněmovna

Politika je vděčná disciplína. Za vítěze se v ní může prohlásit každý, kdo na to má dostatek sebevědomí. V dnešní Poslanecké sněmovně bylo - alespoň navenek - sebevědomí dost, a tak jsme se dozvídali, kdo všechno má ten správný pohled na rozpuštění, nebo nerozpuštění, kdo to myslí s Českem dobře a kdo ještě lépe.

Nakonec si ale tipněme, že rozpuštění sněmovny je tím dobrým řešením. Česko může po volbách dostat vládu, která bude umět lépe řešit ekonomické problémy přesto nebo právě proto, že zřejmě příští volby vyhraje levice.

Česko teď bude dva měsíce bez dolní komory parlamentu, i to je ale svým způsobem šance. Šance dokázat, že instituce a ústavní páky pro tuto mimořádnou situaci fungují v Česku tak, jak fungovat mají. To znamená, že Senát a vláda bez důvěry nebudou zneužívat své pozice a budou vládnout s citem, bez mocenské arogance.

Dnešní diskuse také ukázala, že poslanecká sněmovna má přece jen (haha) i svoje horší stránky. Těžko bychom asi hledali zaměstnání, kde se jednotliví lidé tolik předhánějí v prohlášeních, jak si sami sebe a svojí práce neváží. Nebo jak sám princip parlamentu, tedy diskuse, spory a třeba i hádky, považují za „ostudný“, „znevažující“ atd. Těžko uvěřit, že si kupříkladu Vít Bárta něco takového o své tříleté práci opravdu myslí. On to jen říká, aby vyšel vstříc názoru ulice a v televizním přenosu nás přesvědčil, že on takový není, že je lepší.

Přes tohle obvyklé divadlo hlasování nakonec dopadlo očekávatelně - 140 hlasů pro rozpuštění ukončilo jednu etapu mladého českého parlamentarismu. I když je to móda říkat, nebyla zřejmě viditelně horší než ty předchozí. A pokud ano, je tu jeden nepominutelný fakt: ani tentokrát to nebylo nějaké nadosobní nebo nadpozemské, nám vnucené těleso politiků. Byli jsme to ve skutečnosti my všichni - v dobrém i ve zlém.