Logika zastánců amnestie

Zastánci Klausovy amnestie, například advokát Václav Vlk v dnešních Lidových novinách, obvykle říkají: pardon pro obviněné v případech tunelování a zpronevěry byl správný, protože  trestních stíhání není možné protahovat nekonečně dlouho. „Trest přicházející po osmi a více letech je výsměchem poškozeným i pachatelům,“ píše Václav Vlk. Tohle uvažování je ale logicky špatné, je nepochopení toho, k čemu náš stát slouží a má sloužit.

Pokud na neúnosně dlouhé hledání spravedlnosti upozorní nezávislá instituce, například evropský soud, dává to smysl. Hájí právo poškozených i pachatelů na přiměřeně rychlý proces a kritizuje stát, přesněji řečeno nutí jej k nápravě, případně finanční kompenzaci. Obvykle to vidíme u občansko-právních sporů, například u známého případu Snášel versus studenti, sporu táhnoucího se od revoluce. Přitom takový kritik má na mysli především zájmy poškozených, protože o ty jde v principu především.

Čeho jsme ale svědky tady? V devadesátých letech by spáchán zločin tunelování, zpronevěry a podobně. Česko jako každý fungující stát na sebe vzal odpovědnost hledání spravedlnosti, potrestání viníků, případně odškodnění obětí. Nese tedy plnou odpovědnost i za to, jak dlouho vyšetřování a soudní proces potrvají. Je policejní vyšetřovatel líný nebo hloupý? Může za to samozřejmě stát. Nechá se státní zástupce korumpovat? Může za to rovněž jeho „zřizovatel“, tedy stát. Obvinění dělají obstrukce? Opět za to může stát, který to dovolí a neumí se účinně bránit. Poškozeným lidem nezbývá než trpělivě čekat na spravedlnost a spoléhat na to, že „jeho“ stát se snaží ze všech sil nespravedlnost vyšetřit a potrestat.

Co se ale místo toho stalo? Onen stát - tentokrát reprezentovaný prezidentem a vládou, kteří amnestii podepsali - nečekaně rozhodne, že procesy trvají příliš dlouho a že jej tedy raději zruší, ukončí.

Problém je, že takové jednání nedává z principu hledání nějaké elementární spravedlnosti smysl. Jak může ukončit hledání spravedlnosti kvůli průtahům ten, kdo za tyto průtahy nese odpovědnost? Nebo jasněji - kdo je přímo zavinil?

Takto pojatá „spravedlnost“ se stává přímou destrukcí skutečné spravedlnosti, protože naprosto v ničem nepomáhá těm, v jejichž zájmu se spravedlnost hledá - poškozeným lidem. I ono úměrně dlouhé hledání práva, jak se o něm mluví, není absolutní hodnotou samo o sobě. Je to hodnota viděná optikou poškozených a měřená jejich zájmy.

Pokud teď tedy stát rozhodl, že kvůli své neschopnosti na hledání práva a spravedlnosti u soudu rezignuje, musí zájem obětí řešit jinak: nejlépe nějaký odškodněním, které těmto obětem měli původně - před amnestií - vyplatit viníci.