Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře, Politika

Kanály Bohuslava Sobotky

Český premiér nechce sankce vůči Rusku, ale předtím by měl odpovědět na několik podstatných otázek

Na co se ptát • Autor: Milan Jaroš
Na co se ptát • Autor: Milan Jaroš

Kdyby před padesáti nebo sto lety řekl někdo našim předkům, že český premiér bude jednou jako suverénní politik s hlasovacím právem sedět na poradách premiérů Evropy, bude moci vyslovit názor, připomínkovat názory ostatních a podílet se na rozhodování spolu se zeměmi jako Německo, Francie či Británie, asi by nechápali, jak je něco takového možné. Muselo by jim to připadat jako ideální svět, absolutní vrchol české státnosti.

Dnes v takové pozici jsme a máme neodbytný pocit, že od ideálu jsme hodně daleko. Víme, že samo sezení na evropských poradách, sdělování svých názorů a hlasování nestačí. Podstatné je, jestli má český premiér co říct; zda jeho vystupování dává smysl a nakolik dělá v Evropě i politiku evropskou, nikoliv jen úzce českou. Úzce česká politika totiž v důsledku vede k politice úzce německé či francouzské a na zmíněné „ideální světy“ bychom mohli zapomenout.

Bohuslav Sobotka nejevil o víkendu na klíčové poradě s ostatními šéfy vlád známky toho, že by této logice rozuměl. Možná ještě však důležitější je, že jeho postoj byl podepřen velmi chabými argumenty, postrádal státnický nadhled a v podstatných bodech mu nebylo a stále není rozumět.

Tenký led

Český premiér - jak víme - vyrazil před víkendem do Bruselu s překvapivě hotovým názorem: obchodní a politické sankce vůči Rusku nijak nezměnily chování Putinova režimu, a proto nefungují. Je tedy podle Sobotky třeba řešit krizi na Ukrajině jinak - diplomacií. „Musíme zajistit aktivní diplomatické kanály,“ zněla věta, kterou si premiér připravil pro vysvětlování před novináři.

Samozřejmě, politika nesmí být slepá a měla by reagovat na okamžité podněty, v tom Sobotka má obecně pravdu. Na druhou stranu důležitá je i jistá konzistentnost a důslednost. Pokud se pro něco politici rozhodnou, měli by projevit výdrž a důslednost. Evropa se k sankcím odhodlávala dlouho i proto, že konflikt s Ruskem je vážná věc. Pokud tedy chceme najednou tohle vážné rozhodnutí popřít, ze sankcí vycouvat a dělat celou věc zase jinak, měli bychom pro to mít vážné důvody. A tady Sobotka šlape na tenký led.

Bohuslav Sobotka v Evropském parlamentu • Autor: ČTK
Bohuslav Sobotka v Evropském parlamentu • Autor: ČTK

Jakékoliv sankce jsou dlouhodobým řešením. Stačí se podívat na sankcionované země jako Írán, Barmu, Kubu atd. Nikde nezafungovaly v horizontu týdnů nebo měsíců. Někde ani v horizontu let. Chtít výsledky hned je naivní, zvlášť pokud jde o tak sebevědomý a silný stát jako Rusko.

Navíc efekt sankcí se velmi těžko měří. Nevíme například, jestli by Rusové bez sankcí neobsadili východ Ukrajiny tak rychle a rázně, jako obsadili Krym. Stačí zavzpomínat, jak po invazi na Krym analytici spekulovali, kolik dní bude ruská armáda potřebovat, aby Ukrajinu převálcovala a dojela až do Oděsy. Nic takového se nestalo. Nemají na tom náhodou zásluhu sankce? To ani Sobotka neví.

Ruský stát vypadá vůči sankcím nezdolný. Co ale konkrétní lidé, kteří kremelskou moc tvoří nebo na ni mají vliv? Nebudou je sankce bolet víc, než se teď tváří, zvlášť pokud Evropa ještě přitlačí? Ani to Sobotka neumí odhadnout.

V rámci logiky

Za druhé - nejasné jsou i Sobotkovy řeči o „zajištění diplomatických kanálů“. Nepřijel český premiér z dovolené, kde mu nefungoval internet? Zajištěnost kanálů se totiž v posledních týdnech zdála jako nejmenší problém. Merkelová či Holland si podle agentur s Putinem telefonují. Minulý týden se konal summit v Minsku i s Putinem, prezidentem Ukrajiny Porošenkem a šéfkou evropské diplomacie Ashtonovou. Existovalo zkrátka víc pokusů s Putinem mluvit, a bez úspěchu. Sotva se Putin vrátil z Minsku, kde měl plná ústa míru, otevřeli separatisté s ruskou podporou další frontu u Azovského moře.

V rámci Sobotkovy logiky bychom tedy mohli říct, že diplomacie nefunguje, protože nijak nemění chování Ruska. Naopak podpora separatistů evidentně v posledním týdnu zesílila, protože zázračně otočili vývoj bojů a po těžké defenzivě mají najednou navrch.

Pojďte, Řekové • Autor: ČTK, AP
Pojďte, Řekové • Autor: ČTK, AP

Je třeba se tedy ptát, jak by mělo vypadat diplomatické řešení, jež český premiér navrhuje. Putin skutečně chce jednat, ale o něčem jiném. Evropa a Ukrajina požadují konec podpory separatistů, jejich odzbrojení a udržení celistvosti ukrajinských hranic. Pak jednání o možné federalizaci.

Putin chce jednání mezi separatisty (tedy de facto Kremlem) a ukrajinskou vládou o vytvoření nezávislého státu Novorusko, jak o víkendu oznámil. Jak mu to půjdeme diplomaticky rozmluvit, když si dosud z výzev a jednání dělal legraci? Proč by měl najednou od tohoto plánu ustoupit?

A pokud sázíme na federalizaci: nakolik je pravděpodobné, že by separatisté po měsících bojů a tisících mrtvých, navíc s neutuchající ruskou podporou v zádech, chtěli jednat o federalizaci země? Ostatně vedl někdy někdo dlouhý válečný konflikt kvůli udělení statutu federace?

Války se vedou za samostatnost, a tak je tomu podle všeho i tady. Takže otázka za sto bodů zní: Jak bude EU jednat s Ruskem o něčem, co odmítá Ukrajina? A kdyby to chtěla zkusit, těžko vymyslíme názornější model toho, co Britové a Francouzi udělali v roce 1938 Československu.

Copak by nešlo o model o nás (Ukrajině) bez nás (Ukrajinců)? Jak je možné, že český premiér poučený Mnichovem tohle nevidí? A mimochodem, proč takovou důvěru v „diplomacii“ s agresivním a prolhaným ruským vládcem projevuje premiér státu, který se relativně nedávno - v roce 1968 - sám stal obětí ruské agrese? I tehdy Brežněv tvrdil, že to je celé pouze naše věc.

Putinův jazyk

Tímto nemá být řečeno, že se diplomacie nadobro skončila. Realita ale ukazuje, že právě diplomacie naráží na velké problémy způsobené špinavou hrou prezidenta Putina, který mluví jinou řečí než my, Evropané. Jak to, že klade politiku nad byznys, když my přece „víme“, že v našem světě to má fungovat naopak?

Jinak řečeno - problém diplomacie je, že Putin v rámci své bezohledné cynické politiky používá jazyk, kterému Evropané pětadvacet let po skončení studené války odvykli. Jazyk sfér vlivu, logiku „rozděl a panuj“, kde je obchod jen jedním z politických nástrojů.

Evropa Putina nepřevychová, bude se mu muset trochu přizpůsobit. Naučit se jeho jazykem mluvit. A sankce jsou způsob, jak to udělat. Jak mluvit s Ruskem řečí, které evidentně rozumí. Je to řeč síly, která funguje i dovnitř: dává totiž Evropě pocit, že není vůči Rusku jen odevzdaným statistou, který přijme všechno, co se mu vnucuje. Ostatně české dějiny nás učí, že roli statisty je třeba se vyvarovat i proto, že vede k národnímu ponížení a kocovině.

01 obalka velka • Autor: Respekt
01 obalka velka • Autor: Respekt

Pokud teď Sobotka právě tuhle cestu ke slabošství Evropě ordinuje, měl by mít nějaký srozumitelný a důležitý důvod. Ale jaký? Vliv sankcí na českou ekonomiku je podle čísel podstatně menší než u řady jiných států, které sankce hájí. Ekonomickou statistikou tedy Sobotka své partnery v Bruselu zřejmě dojmout nemůže.

Je tedy důvodem starost o bezpečnost východních okrajů Unie? Proč ale potom mnohem ohroženější země (hlavně v Pobaltí) patří k největším zastáncům sankcí? Případně máme nějaký plán na konkrétní diplomacii? Ani to se nezdá reálné. Po návratu z Bruselu Sobotka pořád jen opakuje, že „chce udržet kanály“.

Pak jsou jen horší možnosti: Má český premiér vazby na Rusko jako Klaus a maďarský premiér Orbán, po jehož bok se teď staví? Nic takového se zatím nezjistilo. Uvnitř sociální demokracie jsou milovníci Putina a jeho politiky, ale Sobotka proti nim do této doby spíš válčil, než že by se s nimi paktoval.

Nebo má předseda ČSSD průzkum, že čeští voliči sankce nechtějí, a rozhodl se v Bruselu zařídit podle toho? Zkusme být chvíli optimisté: tak nebezpečně provinční snad ani Sobotka není. Rozbíjení jednoty EU v konfliktu s Ruskem je příliš vážné věc na to, aby v něm voličské nálady na Ústecku nebo kde měly hrát jakoukoliv roli.

A jako třešeň na dortu české státnosti je tu způsob, jak snadno Sobotka odmítá ukrajinské členství v NATO. Ve chvíli, kdy je Česko zdánlivě v bezpečí severoatlantických úmluv, shazuje z paluby jiné, kteří se na ni chtějí vyškrábat. O připravenosti, nebo nepřipravenosti Ukrajiny ať mluví hlavy států, na jejichž síle, penězích a autoritě NATO stojí. Proč to má říkat premiér státu, který se zatím spíš veze?

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].