V solidaritě je síla

Demonstrovat nechodím každý den. Jak nad tím přemýšlím, žiju vlastně docela spokojený život v téměř spokojeném městě.

Rozhodl jsem se vzít nápad jít na sobotní demonstraci vážně a jedu do Prahy. Před cestou si zjišťuju, kde přesně Klinika sídlí. Ve vlaku pak kontroluju vzkazy na sociálních sítích. Příspěvek z facebookové stránky Kliniky mě srdečně pobaví: „Klinice zbývají čtyři dny. Čtyři jsou elementy, které tvoří základ světa, čtyři dny trvalo, než se nám v prvních chvílích existence podařilo vysbírat všechny odpadky jen v prvním patře. Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Nechej Kliniku žít.“ A tak se těším, až se tam dostanu.

Sobotní odpoledne na Žižkově je klidné, jak to tak bývá. Jako by to ani nevypadalo, že se schyluje k něčemu velkému. Na mobilu se ujišťuju správnou cestou. Cestou do kopce potkávám pár policistů, ale víc mě zaujme jejich větší počet právě u Kliniky. Chápu, půjde o demonstraci, respektive průvod většího počtu lidí, takže pořádek musí být.

Sraz je na zahradě Kliniky. Vydávají se tam další podporující, od pohledu na rozdíl ode mě jasně vyprofilovaní lidi mající blízko k alternativě. Někteří mají škrabošky. Nemám na sobě nic, co by dávalo najevo moje alternativní myšlení. Nejsem pankáč. Možná byste do mě neřekli, že jsou mi takhle smýšlející lidi sympatičtí. Společně s nimi pak nedávám policistům jakoukoli záminku k problémům.

Krátce po druhé odpolední na zahradě začíná akustický koncert Piráta.

Než se vydáme na cestu po žižkovských ulicích, čeká nás uvítání a několik krátkých proslovů zástupců různých part, které využívají klinické prostory. Zpětně trochu lituju, že jsem se nezkusil podívat dovnitř, abych věděl, jak to tam vypadá, ale říkám si, že by se tam měli vydat spíš ti, kteří o jejich budoucnosti budou rozhodovat.

Pomalu se vydáváme vstříc podpoře dobré věci, kterou je potřeba zachovat. Doprovází nás modrá dodávka se soundsystémem, ze kterého zní hlasitá elektronická hudba. Postupně písně s revolučním nádechem. Na skupinku mladých lidí, kteří u beden při pochodu tancují je vpravdě hezký pohled.

Pozoruju, že se průvod v ulicích rozděluje do třech částí. Ne všichni se vejdeme do hlavního. Při té příležitosti si všímám, jak to zdejší obyvatele spíše nezajímá. Jen jednotlivci jsou vidět, jak se na nás dívají z oken. Žádný přehnaný zájem. Dokonce i zastávka s několika dalšími projevy u městského úřadu byla symbolická, protože tam v sobotu odpoledne nikdo není.

Naše cesta pokračuje na Náměstí Jiřího z Poděbrad, kde následují další protestní hesla a zpěvy, které doprovázejí celý průběh demonstrace. Zazní hesla jako „Naší zbraní je solidarita!“ nebo „Hop, hop, hop, squaty patří na Žižkov“, a taky „V solidaritě je síla, důkazem je Klinika“ na nápěv písně „Černý muž pod bičem otrokáře žil“. Postupně se přidávám. Celé to končí aktuálními informacemi, jak to v současnosti s Klinikou vypadá, poděkováním a zjištěním, že nás tam je až dva tisíce lidí. Náměstím se až do samovolného rozchodu line reprodukovaná taneční hudba, přičemž nechybí krátké vystoupení umělkyně Potmě.

Z celého odpoledne mám radost, že se bez problémů vydařilo. Kolik nás bylo. Cestou domů pak přemýšlím o celém problému. Žijeme v kapitalistické zemi, kde je potřeba mít všechno pod dohledem, se souhlasem úřadů. Což vlastně chápu. Nelíbí se mi ale, že pokud něco funguje bez grantů a bez politického zásahu, je bráno nebezpečně.

To je docela smutné. Myslím si, že když to funguje a zároveň kultivuje veřejný prostor, zchátralou budovu nebo celospolečenské myšlení, je to dobře. Proto podporuju Kliniku. Proto budu rád vzpomínat na sobotní demonstraci a doufám, že to aspoň k něčemu bylo.