Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jeden den v životě

Martyrium po telefonu aneb jeden zářijový den praktické lékařky

dav
dav

V noci se mi zdá o žádankách na covid-19. Budík mě probouzí ráno v půl sedmé. Zhltnu něco malého k snídani, horký čaj vypít nestíhám, beru si ho s sebou v termohrnku. Dneska jedu do práce na kole. Chladný ranní vzduch mi proudí kolem hlavy, jak sjíždím dolů k Vltavě. Náplavka je v těchto hodinách téměř prázdná, míjím jen pár více či méně udýchaných běžců a kývám hlavou na pozdrav ostatním cyklistům. Do ordinace se dostávám kolem půl osmé, dveře mi drží muž ve středních letech, s úsměvem, který ale pod rouškou není vidět, jej zdravím. Většinou mě ale v mém sportovním outfitu pacienti nepoznávají. Čekárnu se teď snažíme mít co nejprázdnější, ráno tam sedí jen pár pacientů na odběry a i během dne tam žádné davy nebývají. Naučit naše pacienty na telefonický či emailový objednávací systém bylo a stále je náročné.

Telefon zvoní téměř nepřetržitě. Nemocní pacienti, kteří jsou všichni přesvědčení, že mají covid-19, kontroly v neschopnosti, recepty, objednání na prohlídku, nejrůznější zdravotní potíže, pracovní prohlídky, výpisy z dokumentace, ale hlavně kontakty a karantény. Na hygienu už radši nikoho neodkazuji, k ničemu by to nevedlo, v Praze snad nestíhají skoro nic, dovolat se tam je nemožné. Krátce zhodnotím významnost kontaktu, nařídím karanténu, pošlu na test, domluvíme telefonickou kontrolu stavu.

Většinou to zvládnu tak za sedm minut, ale každý má spoustu otázek. Ne všechny umím zodpovědět. Elektronická žádanka na vyšetření covid-19 je zoufale nepřehledná, je tam seznam odběrových míst podle nějakého podivného řazení částečně podle abecedy, všechna místa pod sebou, o nějakém rozdělení podle krajů si můžu nechat jen zdát. Navíc kapacita odběrových míst po Praze je neveselá, a jako indikující lékař stále nedostávám výsledky PCR testů, pacienti mi je musí zavolat. A to, že stát zatím nebyl schopen do praxe uvést nějaký rozumný systém trasování kontaktů, už radši ani nekomentuji. Z našich odborných společností máme nyní doporučeno pro statistické účely úplně všem vystavovat karanténu formou e-neschopenky, i pacientům na home office, kteří jí ale vehementně odmítají a po telefonu se se mnou hádají. Nemám už energii se s nimi přít.

Volá mi pozitivní pacientka, její stav se nelepší. Píši ji nějaké silnější léky proti kašli a doufám, že to zabere. V případě dalšího zhoršení stavu ji budu muset poslat do nemocnice. Předem se už připravuji na martyrium telefonátu na infekční kliniku s prosbou o hospitalizaci. Minule to zabralo asi hodinu telefonování od čerta k ďáblu, než se mi podařilo něco domluvit. Pak volá další těhotná pacientka, že má horečky, ztrátu čichu, kašel, na testu už byla, výsledky ještě nejsou, je vyděšená. Uklidňuji ji, domlouváme se na nějaké symptomatické léčbě a izolaci. Od sestřičky mám seznam lidí, kteří volali a kterým se pak musím ozvat. Během dne neutěšeně narůstá. Nestíhám. Všichni by se chtěli očkovat na chřipku, vakcín je málo, na všechny věkově či diagnózou indikované nezbyde.

Na kontrolu přichází starší pobledlý pohublý pacient s výsledky kolonoskopie. Za poslední tři měsíce zhubl 30 kilo a má potíže s vyprazdňováním, ale protože v televizi říkali, ať k lékaři nechodí, pokud to není absolutně nutné, tak přišel až na předem domluvenou diabetickou kontrolu. Sehnala jsem mu termín kolonoskopie v nejbližším možném termínu, výsledek mě bohužel nepřekvapil – obrovský, jistě zhoubný nádor tlustého střeva.

Musím jít vyřešit konflikt v čekárně. Kdosi přišel neobjednán a dožaduje se okamžitého vyšetření. Včera měl horečku, tak aby to nebylo nic vážného! Další paní se rozčiluje, že byla objednaná na dvanáctou a je pět minut po dvanácté a ještě se jí nikdo neujal. Mám pocit, že mi praskne hlava. Ranní čaj jsem ještě pořád nedopila, takže poté, co to nějak vyřešíme, si beru pět minut pro sebe, piju čaj a konečně si stihnu odskočit.

Ke konci ordinační doby vyšetřujeme potenciálně infekční pacienty, jsem zahalená od hlavy až k patě. Anamnézu už mám odebranou po telefonu, rychle je prohlédnu, udělám nějaký odběr, domluvíme další postup.  Po ordinační době dopisuji zprávy, které jsem nestihla napsat během dne, obvolávám postupně pacienty ze seznamu, vystavuji další karantény a žádanky na testy, zase telefonuji, řeším emaily, dopisuji lázně a posudky. Někde mezitím si stihnu zhltnout oběd, už hlady skoro nevidím.  Když kolem půl šesté konečně odcházím z ordinace, zahlédnu u hospody v ulici našeho pacienta. Minulý měsíc dostal invalidní důchod, tak teď trávívá volné dny u piva. Radši předstírám, že ho nevidím.

Doma s přítelem, který je v karanténě, potichu večeříme, jsem úplně vymluvená. Chvíli si brnkám na kytaru, pak si sedám ke knížce od Kazua Ishigura a ponořuji se do jiného světa, alespoň na chvíli.

Text byl napsán na konci září. Aktuální situaci v ordinaci lékařky Anny Dvořáčkové autorka popisuje ve svém listopadovém shrnutí.

Autorka je všeobecná praktická lékařka pro dospělé.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].