24 hodin na běžkách

To ráno jsme se vzbudili s vědomím, že nás čeká dlouhý den. Nekončil půlnocí, tak jak to obvykle bývá, ale ještě pokračoval do dalšího, nového dne. Ten den se totiž Tomáš účastnil jako závodník 24hodinového závodu na běžkách v Jeseníkách a já jsem mu dělala podporu. V čem taková 24hodinovka na běžkách spočívá? Start v sobotu, v 11 hodin dopoledne. Cíl v neděli, v 11 hodin dopoledne. Celých 24 hodin tedy můžete kroužit po vymezeném okruhu, jehož délka byla 4,2 km. Záleží v podstatě na každém jak rychle bude jezdit, jakou techniku zvolí, jak často bude dělat přestávky, jestli pojede i přes noc, nebo se radši vyspí a bude pokračovat až ráno. Můžete jet taky v týmu a střídat se tak s týmovými parťáky. Když chce někdo vyhrát, tak ale jede non-stop, bez delších přestávek. Tělo má během takového závodu obrovský výdej energie, takže přestávky na jídlo a doplnění tekutin být musí, ale co nejkratší. Kdo může, obstará si tzv. podporu, tedy člověka, který tento servis závodníkovi po celou dobu závodu zajišťuje.

A věřte, že je sakra těžké dělat někomu podporu, zvlášť když ten člověk vyhrál už předchozí čtyři ročníky a chce vyhrát i tento ročník. Z léta jsem věděla, jaké to je dělat podporu na 24hodinovém závodu horských kol, takže s blížícím se termínem u mě stoupaly obavy a nervozita. Z mého pohledu je to nevděčná a proto také neoblíbená funkce. Není divu, že se do toho moc lidí z okolí závodníka nežene. Proč taky? Každé kolo/okruh jede závodník v podobném čase, takže zhruba víte, kdy ho můžete opět čekat. Postupně se ale průjezdní časy protahují. Může dojít k nějakému defektu, pádu na trati, o kterých vůbec nemusíte vědět. Potřebujete si sami odskočit na WC, ale přesto čekáte, jste přeci domluveni, že při tomto průjezdu podáte tu nebo onu věc. V létě po vás cyklista hází prázdné bidony na vodu a vy mu v mírném poklusu vedle kola podáváte bidon plný a zároveň cpete do pusy kousek banánu a do zadní kapsičky na dresu pár müsli tyčinek. Toto se opakuje v lehce pozměněných podobách při každém průjezdu start/cílem. V zimě naopak stojíte v mrazu s připraveným ohřátým jídlem. Když už se ten váš šampion blíží s více jak pětiminutovým zpožděním, tak na vás jen zakřičí, že si to jídlo vezme až při dalším průjezdu, že mu to teď začalo dobře jet a potřebuje si udělat nějaký náskok na soupeře. Vědomí, že tam vlastně stojíte zbytečně vás spolehlivě rozčílí, hlavou se vám začnou honit myšlenky na případný útěk z místa nebo na dočasný azyl na baru. V každém případě vás tahle permanentní nejistota udržuje v bdělém stavu.

V ono sobotní dopoledne se na start postavilo zhruba 50 závodníků, mužů i žen. Bylo vidět, že pro mnohé z nich je tento závod srdeční záležitost, účastní se ho pravidelně a spíš pro zábavu než kvůli honbě za vítězstvím. Neúnavně krouží celých 24 hodin, ostatní závodníci je předjíždějí ale oni pokračují dál svým tempem. Co na tom, že někdo okruh objede za 15 minut a někdo za hodinu? Stejně tak jsem obdivovala závodníky z týmů. Představte si, že na odpočinek máte vymezeny zhruba 2 hodiny a pak je opět řada na vás. Rozlámaní a nevyspalí musíte vylézt ze spacáku do mrazu a vystřídat týmového parťáka. Ne všechny týmy s sebou měly stan a tak jejich členové museli vzít za vděk lavičkám ve vyhřívaném stanu od organizátorů.

Celou sobotu bylo nádherné počasí, tak jsem se po odstartování sama vydala vyzkoušet trať a také jsem chtěla pořídit fotky. S Tomášem jsem měla domluveno, že mě na začátku nebude nějaké 2 až 3 hodiny potřebovat, protože camelbak s čajem měl plný a měl zatím dostatek síly a energie. Závodní okruh je součástí veřejných běžkařských tras, které jsou po celou dobu konání otevřené také turistům. Ten den jich bylo na Paprsku opravdu hodně a na několika místech trať připomínala pomalu se sunoucího hada. Tomáš není v těchto závodech žádným nováčkem a tak měl poměrně dobře vymyšlenou celou strategii. Měli jsme navařené jídlo a připravený ovocný salát. Kromě toho jsme měli s sebou spoustu energetických doplňků. Na místě jsme měli k dispozici elektřinu, takže jsem pak už jen ohřívala jídlo v remosce nebo zalila polévku horkou vodou. Připravené porce jsem nosila v zakrytém ešusu na domluvené místo u start/cíl pásky, kde se Tomáš buď zastavil nebo na mě zakřičel co by chtěl připravit na příště nebo že naopak příště nic nechce, že pojede dvě, tři kola jen tak.

V mezičase, tedy v době, kdy nebylo nutné nic ohřívat, jsem musela doplňovat energii také já, bavila jsem se s ostatními účastníky a hlavně jsem pravidelně kontrolovala tabuli s průběžnými výsledky. Už během dne si Tomáš udělal náskok několika kol, který se mu podařilo udržet i po zbytek závodu.

Spolu se zapadajícím sluníčkem nad Jeseníky ubývalo nejen turistů, ale také energie. Kdo mohl, šel spát, nebo se alespoň snažil být co nejblíž k teplu z fukaru v obřím vyhřívaném stanu. Kdo chtěl pokračovat přes noc, tak nasadil čelovku. Na obloze zářilo tisíce hvězd, byl mráz. Hudba, která v zázemí závodu hrála celý den, se ztišila a byla klidnější. Jen zdánlivě to vypadalo, že se nic neděje. Na trati přitom byli desítky závodníků, kteří bojovali o to své vítězství. Při každém projetí jsem Tomášovi chtěla říct něco povzbuzujícího, ale sama jsem v té zimě a po probdělých hodinách neměla sílu na vtipkování. Závodníci byli vyčerpaní, těžko do sebe dostávali normální stravu. Tomáš nad ránem jezdil na různé kombinace studeného ovocného salátu, coly a energetických drinků. Všichni se po dlouhé a mrazivé noci těšili na první ranní paprsky. Po krátkém svítání se ale obloha zatáhla a vše bylo pokryté lehkou námrazou. Díky náskoku několika kol si Tomáš mohl dovolit ukončit závod už hodinu před oficiálním koncem, bylo totiž jasné, že soupeři náskok nedoženou. Většina závodníků ale byla na trati až do konce. Ujetím 302,4 km v kategorii muži jednotlivci, získal Tomáš již páté vítězství v řadě. Euforii střídala únava a obráceně. Větu „už nikdy“ střídá po pár dnech věta „příště zase“. A třeba nás příště na startu bude víc…