Když můj děda závodil se smrtí

Na závodech silničních motorek jsem nebyl posledních dvanáct let. Kdysi jsem na nich strávil celé dětství: máma jezdcům měřila čas, táta je trénoval a můj děda, to byla pro tohle adrenalinové prostředí legenda, jejíž jméno se vyslovovalo s až posvátnou úctou. Slova o „Panu profesorovi“ slyším i teď, když se po delší pauze znovu procházím kolem starého okruhu v Hořicích v Podkrkonoší. Nejen že se na něm ještě v roce 2025 závodí v úplně stejných kulisách, jako když jsem byl malý. Ten okruh se vůbec nezměnil od časů, kdy na něm vyhrával Antonín Vitvar (1904–1978), od jehož posledního a zároveň nejslavnějšího závodu uběhne 28. srpna přesně sedmdesát let.

300 zatáček v hustém lese

Je letošní druhý srpnový víkend a v Hořicích se jede Česká Tourist Trophy. Závod veteránů, při kterém se desítky let staré stroje znovu vydávají na nebezpečný přírodní okruh vedoucí skrz město v údolí a les nad ním. Jezdce (a jezdkyně) na motorkách tu od zdí domů, betonových sloupů a hustého lesa leckde dělí jen pár centimetrů a jedinou ochrannou bariérou při případném pádu jsou balíky slámy. Pětikilometrové trati s téměř stometrovým převýšením se neřekne jinak než 300 zatáček. Má jich sice jen šestadvacet, ale když se tu v roce 1936 jelo poprvé, závod měl dvanáct kol, což dá dohromady oněch více než 300 riskantních naklopení motorky na pravou a levou stranu.

Že poprvé v Hořicích vyhrál právě můj děda, připomíná plechová tabulka umístěná na sloupu hned vedle startu. Když krátce před smrtí (byl mi rok) pro rodinu namluvil na kazety své vzpomínky, o Hořicích v nich řekl: „Byl to ten samý okruh, co se jezdí dnes, ale silnice byla hrozná. Z devíti na startu jsme do cíle dojeli jen čtyři.“ Vyhrál i následující dva ročníky před druhou světovou válkou. Dnes je celá silnice asfaltová, za jeho časů se povrch měnil od asfaltu přes dlažební kostky až po šotolinu. V prvním ročníku děda dosáhl průměrné rychlosti, která je ze současného pohledu úsměvná: 72 kilometrů v hodině. Když si ale člověk představí, že se musel z kopce po prašné cestě na malé mašině připomínající spíš současné elektrokolo řítit minimálně stovkou, aby nahnal čas pro následující stoupání do kopce, chce se mu smeknout klobouk. Jedna z jeho tehdejších motorek pro představu teď stojí v expozici Musea Czech Road Racing v hořickém zámku, kde má děda pamětní síň.