Stopy vedou do Slezska

I tehdy jistě kvetly růže a jasmíny. 11. června 1924 byl na Strašnickém hřbitově v Praze pohřben Franz Kafka. Ze sanatoria v rakouském Kierlingu, kde zemřel, jej do Prahy doprovázela poslední žena, se kterou žil, a kterou podle všeho miloval: Dora Diamant.

O mladé židovce z ortodoxní rodiny, narozené v roce 1898 v polské Pabianici, se dlouho nevědělo skoro nic. Možná i proto, že dívka, která přiměla čtyřicetiletého Kafku k dlouho odkládanému a vytouženému útěku z Prahy do Berlína a umožnila mu několik svobodných a podle svědků i šťastných měsíců společného života, musela být v očích badatelů neuchopitelným a vlastně i podezřelým elementem. Dalším důvodem byl nedostatek dokumentů: Kafkovy zápisníky z posledního roku, stejně jako dopisy, které psal Doře, zabavilo před začátkem války gestapo a považují se za ztracené.

Jenomže Kathi Diamant, Američanka, která zasvětila posledních dvacet let svého života pátrání po osudech Kafkovy poslední přítelkyně, se nevzdává. Její kniha Kafkova poslední láska z roku 2003 měla v Americe velký úspěch, podařilo se jí v ní shromáždit úctyhodné množství dosud nepublikovaných skutečností. Získala si podporu mezinárodních kafkologických kapacit i Kafkovy rodiny. Právě v těchto dnech vyráží Kathi do Berlína a odtamtud do Slezska, kam vedou poslední stopy dokumentů. Kathi důvěřuje náhodám – i její příjmení byla náhoda, která ji přivedla k jejímu „životnímu úkolu.“ Není snad skutečnou „odbornicí“, odvahou a nadšením však skály láme. Jen na české kafkovské puristy nestačí. Pro svou knihu u nás zatím marně hledá nakladatele.