Smrt posledního veterána

Z lidského pohledu čas lineárně postupuje stále vpřed. Přesto se zdá, že s jakousi tajemnou zarputilostí se cyklicky vrací k událostem, které se už kdysi odehrály, ztratily svou aktuální naléhavost, vyšuměly do zapomnění, anebo zapadly do historie jako vylisovaný list do objemného herbáře.

Na první pohled jsou definitivně pryč, avšak pravidelně se ozývají, připomínají svou ztracenou jiskřivou životnost, obdivuhodný obsah či tragicky krutý děj. Jakoby se dávno mrtví lidé a jejich příhody navzdory fyzikálním zákonům tvrdošíjně hlásili o slovo, za každou cenu chtěli upozornit na své heroické činy, omyly, křivdy, nebo krutosti své doby, kterou právě utvářely jejich skutky. V roce 1980 při výstavbě sídliště na jeruzalémském předměstí Východní Talpiot tak objevili starověký hrob s údajnými zbytky tělesné schránky Ježíše. Při opravách železnice na ruské Kolymě dělníci běžně nacházejí kosti a lebky někdejších zeků, zrezivělé bomby a torza zbraní vyoraná z polí jasně hovoří o tom, co se tam před lety dělo.

Samozřejmě lze ve výčtu pokračovat, ale minulá doba často ožívá a připomíná se i smrtí současníka. Přesně to se před pár dny stalo ve Francii, kde ve věku úctyhodných 110 let zemřel Lazare Ponticelli, pro většinu Francouzů i dalších lidí ještě pár minut před svou smrtí naprosto neznámý stařec. A přesto byl tento muž posledním z osmi a půl milionů vojáků, kteří se účastnili jednoho z nejkrvavějších lidských účtování, 1. světové války. Konfliktu, jenž z dnešního pohledu je podobně vzdálený jako opiové války v Číně nebo Napoleonovo egyptské tažení.

Nežijeme zkrátka jako dokonale oddělená komunita. Fragmenty různých dějin jsou nejenom v nás, ale i okolo nás. Jsme jejich nedílnou součástí a onen cyklický čas nám podle všeho svými prostředky neustále nabízí možnost poučit se, uvidět minulé chyby a vyvodit z nich pozitivní důsledky. Byť podobně jako on lineárně postupujeme stále vpřed.