Sen o tajné službě

Vážené kolegyně a kolegové, drazí soudruzi v boji za bezpečí a prosperitu naší milované vlasti,

dnes, 21. prosince 2015, uběhlo 20 let od chvíle, kdy prezident Jelcin podepsal dekret, jímž byl rozpuštěn Výbor státní bezpečnosti (mumlání publika, nadávky, tiché výkřiky nesouhlasu; řečník přítomné mírní a pokračuje:). Všichni ale víme, že ve skutečnosti nedošlo přerušení tradice slavné služby KGB, která po desetiletí zajišťovala bezpečí a stabilitu Sovětského svazu a Ruska. Jelcinův krok umožnil vznik naší nezastupitelné Federální bezpečnostní služby (potlesk), jež více než důstojně pokračuje ve stopách své předchůdkyně. Proto mi nyní dovolte, abych v tomto úzkém kruhu nejvyšších pracovníků připomněl a zhodnotil tradici a odkaz let minulých, jakož i úspěchy naší slavné organizace.

Pomiňme počáteční éru KGB, první léta po roce 1954, kdy byla založena jako nástupkyně NKVD. Utopické sny tehdejšího prvního tajemníka strany Nikity Sergejeviče Chruščova o rotaci stranických kádrů a navázání dialogu se Spojenými státy vzaly brzy zasvé. Teprve za vlády jeho nástupce, Leonida Ilijiče Brežněva, se z naší služby stala skutečně výkonná organizace, která postupně přebírala řízení státu. Naši předchůdci tehdy nabídli mladým lidem rychlý kariérní růst, který v komunistické straně nebyl možný kvůli kádrům pevně usazeným ve svých pozicích, a skutečný podíl na řízení společnosti (potlesk). Dovoluji si tvrdit, že - na rozdíl od Stalinovy éry – tehdy již tajná služba nesloužila pouze zájmům stranického vedení, které stále více prorůstalo korupcí a klientelismem, ale především zájmům celé společnosti. Stali jsme se jedinou skutečně výkonnou složkou moci ve státě, v podstatě jedinou organizací, která uměla ocenit schopnosti lidí, kteří s ní měli zájem spolupracovat. Meč, štít a hvězda v našem znaku se staly hrdými symboly obrany i rozvoje naší země.

Zároveň však v naší službě narůstala frustrace a nespokojenost. Zkostnatělost stranického vedení budila dojem, že se sovětská společnost znovu snaží vynalézt kolo, místo aby přemýšlela, jak dohnat narůstající náskok Západu. Naši občané stáli ve frontách na chléb, místo aby intenzivně pracovali na technologickém rozvoji. Vůdce naší služby Jurij Vladimirovič Andropov (mírný potlesk) se po nástupu do funkce prvního tajemníka strany pokusil o změny, bohužel však bojoval hlavně proti klientelismu a neuvědomoval si, že systém potřebuje hlubší reformu, má-li Sovětský svaz začít dohánět západní státy.

Řada našich kádrů tehdy viděla dál. Studovali jsme západní způsob života, učili se podnikat, zakládali firmy v zahraničí. Proniknout do myšlení našich soupeřů, o to tehdy šlo především. Zároveň jsme ale věděli, že máme-li nadále hrát aktivní roli, musíme získat peníze z podnikání a vliv i mimo struktury oficiálně napojené na Sovětský svaz.

Ti nejinteligentnější lidé v naší službě chtěli jít cestou ekonomických reforem, aniž bychom se vzdali vlivu na řízení země. Proto jsme také zpočátku podpořili Gorbačova (nesouhlasné mručení, výkřiky: Fuj! Hanba!). Všichni víme, jak to dopadlo. Gorbačov příliš načichl západními představami o demokracii a byl ochromen slabostí, které neměla v naší službě nikdy místo. Jeho neochota zasáhnout silou proti chaosu, který rozpoutal, způsobila to, co veliký vůdce naší země nazval největší geopolitickou katastrofou 20. století.

Ano, přiznejme si, i my jsme se dopustili chyb: podcenili jsme nespokojenost sovětských elit a míru rozkladu, který ve společnosti v Brežněvově době nastal. Po nástupu Gorbačova jsme nedokázali včas konsolidovat síly a zasáhnout. Umožnili jsme chaos a rozklad 90. let. Ztratili jsme vliv na řízení země. Naštěstí ne na dlouho.

S nástupem jednoho z nás, velkého vůdce Vladimira Vladimiroviče Putina do vedení státu (obrovský aplaus, publikum vstává a provolává slávu; řečník může pokračovat teprve po několika minutách) – tedy teprve s příchodem Vladimira Vladimiroviče Putina se věci začaly měnit k lepšímu. Tuto éru máme všichni v živé paměti, většina z nás tehdy již působila ve vedení služby, proto jen stručně: zatočili jsme s oligarchy, kteří rozkradli státní majetek, a tím jsme začali získávat důvěru veřejnosti. Obnovili jsme ekonomický růst, znovu získali kontrolu nad přírodními zdroji. Navázali jsme na nejslavnější operace naší služby z dob Sovětského svazu, operace zahraniční i domácí, a neváhali jsme být tvrdí: jen namátkou vzpomeňme na akce Litviněnko či Politkovská, které vyslaly dostatečné varovaní k našim odpůrcům.

Připomeňme si také, jak chytře jsme se díky Vladimiru Vladimiroviči a jeho stratégům dokázali vypořádat s ústavou, s tím, jak omezuje funkční období prezidenta. Trik s prezidentem Dmitrijem Anatolijevičem Medveděvem uklidnil Západ a přesvědčil naši veřejnost, že demokracie v Rusku neupadá. Vzpomeňme zvláště na datum 26. listopadu roku 2008, kdy Rada federace, vrchní komora našeho parlamentu, schválila prodloužení prezidentského mandátu ze čtyř na šest let. Právě tento krok umožnil rychlý návrat Vladimira Vladimiroviče do prezidentského úřadu, což bylo opatření snadno omluvitelné a vysvětlitelné tehdejší světovou hospodářskou krizí. Vážené kolegyně a kolegové, milé soudružky a soudruzi, troufám si tvrdit, že příští historici správně označí právě tento den za počátek definitivního konce slabošské a nevýkonné demokracie západního typu v naší drahé vlasti, za den, kdy naše organizace konečně definitivně obnovila svůj vliv a kdy si vytvořila dostatečný prostor ke skutečně efektivnímu řízení země (obrovský aplaus, lidé se ženou k předsednickému pultu, tisknou řečníkovi ruce a provolávají slávu Vladimiru Vladimiroviči Putinovi).

Právě v tomto okamžiku je třeba se probudit z tíživého snu a zamyslet se nad tím, zda projev imaginárního šéfa ruské tajné služby byl jen podivnou noční můrou, či zda má reálný obsah. Leccos napoví vývoj příštích několika měsíců. Autor těchto řádků si troufá tvrdit, že prezidentem Ruské federace bude brzy opět Vladimir Putin, od roku 1976 příslušník KGB, nejprve odpovědný za sledování cizinců v Leningradě, později absolvent kurzů Vysoké školy KGB Felixe Džeržinského a Vysoké školy KGB (Institutu Jurije Andropova), dále špion ve východním Německu, rezident KGB na Leningradské státní univerzitě, kde měl na starosti verbování studentů, a nakonec, v letech 1998–99, ředitel Federální bezpečnostní služby.