Nejpůsobivějším exponátem na právě probíhající výstavě Návraty paměti, o níž je řeč v hlavním článku kulturní rubriky (v Respektu 29/09), jsou černobílé fotografie novodobých otroků. Zachycují ženy a muže v civilních šatech s Davidovými hvězdami na hrudi. Sedí u stolů, z oděvů pářou monogramy původních majitelů, stěhují nábytek, přepočítávají řady hrnců, talířů, skleniček, přehrabují se kupami ukradeného židovského majetku.
Na rozdíl od práce Sonderkommand v lágrech jsou scény na první pohled civilizované, pokojně pracovní, jako by se nic nedělo. Až na apatické bezvýrazné tváře. Kdo ví, co se jim honilo hlavami, když pod hlavičkou oddělení Treuhandstelle pražské židovské obce, zřízeného z rozkazu nacistů, probírali a kompletovali osobní věci po svých blízkých? Třeba doufali, že právě díky této práci válku přežijí, anebo jen lhostejně čekali, až na ně přijde řada. Nemluvě o reálných starostech. Například, co ve válečné mizerii sehnat k večeři a kde, při vědomí zákazu vstupu do obchodů. Když před nějakým árijcem žena středního věku v bílém plášti na pultu „specializované“ prodejny něco pečlivě zabaluje, lze z jejího výrazu vyčíst jen soustředění. Možná balila hodiny po dědečkovi. Každopádně všem zaměstnancům Treuhandstelle konfrontovaným s haldami opuštěného majetku prodávaného hluboko pod cenou občanům Říše muselo být všechno jasné. Neboli kam a za jakým cílem odjíždějí vlakové soupravy s deportovanými.
Na rozdíl třeba od Francouzů neměli Češi k ukradenému majetku oficiálně umožněný přístup. Byli totiž také méněcennou rasou. Na deportacích a loupežích se tak česká populace vyjma udání podílela minimálně. V Praze to byly špeditérské firmy, jež svážely zabavené věci do centrálních skladů. Nemožnost namazat si kapsy na této tragédii jako mnozí Francouzi jsme si však vrchovatě vynahradili po válce. Nejprve na majetku sudetských Němců, po únoru 1948 přišla na řadu buržoazie, velkostatkáři, sedláci, podnikatelé. Ložního prádla či nemovitostí po popravených či zavřených komunistech se v padesátých letech neštítili ani jejich straničtí soudruzi. Nehledě na čtyři dekády trvající období, kdy někam „mizel“ majetek po emigrantech. Na rozdíl od Němců se jen tak důkladně nevedla dokumentace, evidence, fotografování. Že ale příležitost dělá zloděje, platilo a pořád platí univerzálně.
Glosa převzata z tištěného Respektu 29/09.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].