Pražské jaro nebylo blouzněním pomýlených

Nešlo o kulaté výročí – od invaze vojsk „spřátelených zemí“ do Československa uplynulo v úterý 39 let. Proto nepřekvapuje, že se české deníky tehdejším událostem příliš nevěnovaly. Možná šetřily munici na příští léto, kdy od chmurné srpnové noci uběhne rovných čtyřicet roků.

Hospodářské noviny přinesly vzpomínky bývalého sovětského vojáka, MF Dnes dosud nezveřejněné fotografie z pražských ulic. Z novinářského hlediska to lze pokládat za očekávaný standard.

Jinak tomu bylo v případě Práva a Lidových novin. Prvně jmenovaný deník předvedl pozoruhodný myšlenkový veletoč, když na komentářových stránkách spojil invazi s výstavbou amerického radaru. Názory lidí na radar jsou jistě různé, ale přesto – není předem dohodnutá výstavba zařízení protiraketové obrany něco trochu jiného než vpád půl milionu vojáků podporovaných sedmi tisíci tanky?

Zajímavá je také argumentace autora, advokáta Lumíra Mondoka: Američané nám výměnou za radar slibují zmírnění vízového režimu. Této úlevy ale využije maximálně jedno procento našich občanů. Podle Mondoka tedy nejde o nijak výhodný obchod. Jinými slovy – proč bychom se my, spokojení obyvatelé české kotliny, starali o nějakou zatracenou Ameriku, kam skoro nikdo z nás beztak nejezdí? Jde zkrátka o typickou ukázku malého českého hokynářství, kterou nezachrání ani následná vzletná slova o potřebě chránit demokracii před nerozumnými politiky.

Z opačné strany zasazují úder srpnovým událostem Lidové noviny. Publicista Vladimír Bystrov píše na jejich stránkách o tom, že se před 39 lety vlastně vůbec nic nestalo, šlo jen o banální lapálii jednoho z mnoha diktátorských režimů. Význam tehdejších událostí nelze zhodnotit, dokud nevymřou všichni očití svědci, tvrdí autor.

To jsou silná slova. Odvážil by se někdo napsat, že nelze zhodnotit události z konce září 1938, kdy byla podepsána mnichovská dohoda, dokud budou naživu poslední očití svědci? Copak osobní vzpomínky lidí na dobu, kdy byl národ ochoten bojovat proti přesile, nejsou součástí historie? Nebo jiná paralela - máme s hodnocením holocaustu počkat až do okamžiku, kdy zemře poslední pamětník?

Nejsem očitým svědkem srpnové invaze, byl jsem tehdy ještě v kočárku. Přesto se jedna z mých nejstarších vzpomínek tehdejších událostí týká: pamatuji si, jak jsem coby zhruba pětileté dítě nesměl do pokoje, kde hrála deska Karla Kryla, a tajně jsem poslouchal za dveřmi. A tady se dostáváme k tomu, co panu Bystrovovi uniká. Jeho generace, generace pamětníků zločinů 50. let, nemá žádný monopol na výklad historie. Pro mnohé mé vrstevníky byl srpen 68 velmi důležitý. Vyprávění o době, kdy lidé mohli svobodně říkat, co si myslí, a o tom, jak tuto krátkodobou vymoženost rozválcovaly tanky, bylo vodítkem, které umožňovalo lepší orientaci ve světě: kdo z učitelů o srpnu lže, protože je lump, a kdo se snaží říkat pravdu aspoň v náznacích; kdo je ve straně nyní a kdo tam byl jen do prověrek, případně po invazi sám odešel – takové, z pohledu pana Bystrova jistě naivní rozlišování jsme skutečně pokládali za důležité – věděli jsme, že těm prvním nelze důvěřovat, zatímco mnohé z těch druhých jsme oceňovali za to, že se nepřiklonili ke zlu. Četly se zakázané knihy spisovatelů na indexu i některých „mužů srpna“, které jsme tehdy obdivovali… Škoda, že se nedočkám doby, kdy všechny tyhle vzpomínky spolu s námi zaniknou a kdy budou moci historici konečně provést své objektivní hodnocení.

Pan Bystrov má pravdu v tom, že se komunismus a svoboda vzájemně vylučují. Pokud to chápal už v 60. letech, bezesporu viděl dál než mnozí ostatní. To mu ale ještě nedává právo tvrdit, že pražské jaro bylo nevýznamným blouzněním milionů naivků, kteří „uvěřili a naskočili do tramvaje zvané touha po svobodě“, ale „stejně jim to nebylo nic platné a po pár výstřelech se zase vrátili domů“.