Mezi pomníky

Cesta z Paříže do Prahy začíná na východní dálnici lemované skoro až po město Méty novou železnicí rychlovlaků TGV.

Spojuje francouzskou metropoli se Štrasburkem. Čas od času tak okolo auta prosviští vlaková souprava jako stříbrný meč krájející ranní mlhu. Je poslední prázdninový týden, na okolních pastvinách se pokojně pasou krávy a rádio rozebírá dvě nejvýznamnější události dne: díky nezvykle teplému roku nečekaně brzký start vinobraní a odchod do penze legendárního fotbalového trenéra A. J. Auxerres, Guy Rouxe.

Kousek před Remeší se mlha definitivně zvedá těsně před památníkem padlým americkým vojákům v bitvě o město za 2. světové války. Šedivé věže katedrály, kde byli korunováni všichni francouzští králové, už proto majestátně trčí oproti modré obloze. Po bitvě o město tu tehdy trčely jen ohořelé pahýly.

Po další hodině jízdy cedule za svodidlem hlásí „Verdun, město míru“. Krajina je zvlněná a někdejší linie zákopů z 1. světové války, domorodci přezdívané „řeznická jatka“, zmizely podobně jako zaoraná strniště po letošních žních. Region, kde každý dobitý kopeček kdysi stál stovky či tisíce lidských životů, dnes Francii zásobuje obilím. Symetrické dlouhé řady z bílých křížů na centrálním verdunském hřbitově pole skutečně evokují, nebo spíš lán pohnojený smrtí.

Lotrinské vesnice se natahují v údolích pod svahy s jehličnatými lesy. U benzinové pumpy reklama láká k návštěvě blízké Maginotovy linie. Bývalé opevnění, jehož výstavba stála miliony a které nikdy nesloužilo původnímu účelu, se proměnilo v muzeum. Jak ale slogan rovněž informuje, v některých příhodných bunkrech, kde se mačkaly oddíly vojáků marně čekajících na nacistická vojska, se každý víkend pořádají diskotéky s poutavým výhledem na noční krajinu.

V Německu se dálnice rozšiřuje, aut přibývá. Těsně před Kaiserslauternem lze mezi hustým pásem borovic zahlédnout ploty s ostnatým drátem a desítky amerických armádních vozidel. Namáhavě stoupající robustní khaki letadlo na pozadí prázdné oblohy vypadá jako zapomenutý relikt studené války. Německé rádio rozebírá tréninkové časy jezdců formule 1 před velkou cenou Turecka a pak se věnuje novému světovému rekordu v hodu mobilem do dálky, který údajně padl ve Finsku. Následují Mannheim, Heilbronn, Norimberk, bývalé hromady suti, jejichž moderními centry a parky korzují víkendově relaxovaní lidé s dětmi a pobíhajícími psy.

Další zem v dohledu ohlašuje nárůst aut s odlišnými poznávacími značkami. Nová německá dálnice se zakusuje do zalesněných kopců, o nichž se na druhé straně ještě před pár lety říkávalo, „zmizet za kopečky“. Po ostnatých drátech, strážných věžích, elektřinou nabitých plotech, dávkách ze samopalů a zuřivém štěkotu ovčáků, bránících tomuto způsobu pochodu za svobodou, se naštěstí slehla zem. V Rozvadově řidiče taky už nevítají rudé prapory ani komunistická hesla typu „Proletáři všech zemí, spojte se“. Naopak modrá cedule s kruhem hvězdiček a nápisem Česká republika i čilý ruch na obou stranách hranice výmluvně svědčí o příjemné změně kulis a hlavně doby.

Ukazatele směru na dálničních odbočkách upozorňují na města: Cheb, Planá, Tachov, Bor u Tachova. Někdejší strategické body západního vojenského okruhu, v jehož kasárnách a pod transparenty „Úkol musí být splněn“ pochodovali vojáci ČSLA. Snili o jediném – „mít to za pár“. Toužebně přitom šilhali po horizontu, nad nímž tehdy jako teď pomalu zapadalo pomerančové slunce. Dobovou atmosféru kouzlem nechtěného evokuje české rádio starým hudebním šlágrem „Skončili jsme, jasná zpráva“.

Po dalších dvou hodinách končí i cesta z Paříže do Prahy. Dnes už banální průjezd poklidným kusem Evropy. Nebýt těch všudypřítomných pomníků a vzpomínek na nedávné šílení lidských mozků.