Manželství natvrdo

Svým skandalizovaným návrhem „doživotního“ manželství na sebe – mimo jiné – ministr kultury Jehlička prozradil jedno: že nikdy nečetl TolstéhoAnnu Kareninovou.

Možná si ze školních let pamatuje základní osnovu: vdaná žena se zamiluje do jiného a skočí pod vlak. Ano, to že skočila pod vlak, ministr jistě ví, ale nikdy už asi nepátral po tom, proč. Její manžel Karenin jí totiž odmítl dát rozvod, o který jej opakovaně prosila. Tak to prostě v 19. století bylo: rozvod se dával, o rozvod se muselo prosit.

Pozorného čtenáře musel Annin tragický příběh navždy poznamenat, ukázat mu temnou stránku nedobrovolného svazku dvou lidí, jehož pravidla určuje společnost.

Ministr tedy Kareninovou nečetl. Anebo možná četl, ale pomyslel si, právě takový konec si nevěrnice zasloužila. Každopádně, ten úsměvný návrh k občanskému zákoníku poodhalil podivný fenomén: myšlenkový skanzen z 19. století, který Jehlička nosí v hlavě.

Co by vlastně tato smlouva uzavíraná snoubenci ještě k běžnému sňatku, co by tato pojistka, toto manželství „natvrdo“ znamenalo? Že by už v budoucnu nestačilo, že je jeden z partnerů ve svazku nespokojený, a chce se dát rozvést. Naopak: tento nespokojenec, který svou nespokojeností vlastně manželství rozvrací, by do toho (stejně jako Kareninová) neměl co mluvit. „Viník“ by byl zcela vydán napospas vůli „nevinného.“ Viníka by se prostě nikdo neptal. To jeho partner by rozhodoval o tom, zda rozvod povolí nebo ne.

Asi to ministr myslel dobře: chtěl zvýšit prestiž manželské instituce a zabránit zbytečným rozvodům. Ale účinek je přesně opačný; ve světle podobných regulí jen vyvstává na povrch absurdní povaha manželství jako takového.

Něco kladného by ale taková úprava mohla přinést: třeba by se spolu s vynucovaným soužitím podařilo vrátit i éru velkých společenských románů.