Konec syndikátu v Čechách

Bylo by přehnané tvrdit, že se rozběhla debata o tom, jestli novináři potřebují nějaký spolek, který je sdružuje, nebo ne. Přesto se vylouplo aspoň trochu slov, která se tématu dotkla. Je zajímavé, že reakce vyvolala jediná věta v mém komentáři, která zněla: „Zdejší funkcionáře syndikátu novinářů nebere žádný profesionál vážně.“ Jen to dokazuje, že otázka postavení zdejších médií vůbec není dořešena. I když nejste žurnalistou, měla by vás tahle debata zajímat, protože média ovlivňují veřejný prostor.

Reakce funkcionářů syndikátu na drobnou kritiku dokazují, že se z místa nepohneme ještě dlouho. Jde o uražené řeči (místopředseda syndikátu Punčochář: „Jako správný a nade vše povznesený komentátor-intelektuál se neváhal otřít ani o Syndikát novinářů“) a naprosté nepochopení situace. Pan Punčochář v další své reakci na článek v Respektu, kde novináři vysvětlovali, proč syndikát neberou vážně, píše:„Je smutné, pokud renomovaní novináři nepovažují Syndikát novinářů za potřebnou instituci. Hlavní příčinou je zřejmě skutečnost, na kterou opakovaně upozorňuje publicista Miloš Čermák: alespoň v Praze prakticky neexistuje nezaměstnaný žurnalista. A dobře placení čeští komentátoři dosud nepociťují solidaritu s výrazně podhodnocenými žurnalisty v regionech, o stovkách novinářů na volné noze nemluvě. Těm všem syndikát v rámci svých možností nabízí právní a daňové poradenství, aby alespoň částečně narovnával výrazně asymetrický vztah mezi novináři a jejich zaměstnavateli.“

To stojí za menší rozbor. Předně: ne všichni novináři považují syndikát za nepotřebnou instituci. Podle mého názoru je dokonce klíčová. Problém mám se současným syndikátem, který slouží více méně jen jako šance pro studenty dostat kartičku novináře a hned s ní běžet do muzea, kde bude mít zadarmo vstup.

Ano, je pravda, že novinářů je nedostatek, takže v Praze jsou média vděčná za kdekoho. Ovšem věta „dobře placení čeští komentátoři dosud nepociťují solidaritu s výrazně podhodnocenými žurnalisty v regionech“ je jak z letáku KSČ. Možná by ji vystřihl i Miloš Jakeš, který mluvil o Zagorové jako o hodné holce, ale ona bere miliony. S regionálními novináři je třeba držet solidaritu především v tom ohledu, že mají mnohem komplikovanější práci, protože se pohybují v prostředí, kde se všichni znají a jsou tedy více ohrožení.

Problém syndikátních funkcionářů je, že doufají, že je novináři začnou sami od sebe brát a zajímat se o jejich činnost. To je ale nesmyslná představa. Pan Punčochář píše, že syndikát uspořádal konferenci o médiích a volbách. Blahopřeji. Ale rozhodně není moje chyba, že o tom jako novinář nevím. Nebýt článků Karla Hvížďaly, zdálo by se, že v této zemi nikoho média nezajímají. Jde odvážně proti proudu a toho je třeba si velmi vážit.

Ale aby nezůstalo jen u kritiky, jak si představuji syndikát, kterého bych chtěl být členem?

Co je ještě možné a co už ne? Nejde o zákazy či příkazy, ale o diskusi. Tu média potřebují naprosto zásadně. Jsou ve velmi špatném stavu a není tu platforma, kde o tom debatovat. Přitom v každé redakci je řada velmi schopných lidí, kteří by se možná takové debaty zúčastnili. Syndikát by se měl pokusit je získat a ne je odhánět, že si chtějí jen užívat vlastních peněz. Novináři nepotřebují syndikát, který má funkcionáře, jenž používá skoro horší slovník vůči žurnalistům, než samotní politici.