Každý má svůj Den D

Lezou po stromech a zakládají republiku míru, jiní drží řetězovou hladovku. Řeč je o chystané instalaci radarového obranného zařízení na našem území a vzrůstajícím dětinství a jarmarečnosti jeho odpůrců.

Greenpeace ať si jistě vyhlašují co chtějí, jenže hladovkářská akce u druhé nejsilnější parlamentní politické strany překvapí. Vypadá to skoro, jako by sociálním demokratům někdo násilím bránil usednout do sněmovních lavic a vykonávat svoji práci. Jinak si akt občanské rezistence, jakým je hladovka, ani nelze vysvětlit. Jenže tak to není, spíš že sociální demokraté svoji opoziční práci v parlamentu asi příliš dobře neodvedli: jinak by totiž své soupeře z vládní koalice donutili k hlasitějšímu dialogu o potřebnosti radaru a jeho smyslu, tedy pokud o to mají opravdu zájem. O tom můžeme ale celkem oprávněně pochybovat: jinak by se sami pokoušeli zapříst celospolečenskou diskusi, tedy to, co zanedbala i vládní koalice a předkládali jeden srozumitelný protiargument za druhým. A prostředků, jak to udělat, je jistě dost.

Pozítří uběhne čtyřiašedesáté výročí spojeneckého vylodění v Normandii a pietní vzpomínka na tisíce vojáků, kteří v onen Den D padli na francouzských plážích. Možná vlastně až teprve dnes se můžeme pokusit naplnit obsah poselství jejich oběti.

Nikdo nikomu nemusí být za nic vděčen, lze slýchat nepřímo na adresu padlých amerických vojáků, oněch předchůdců dnešních „velmocenských militantů“. Není povinností být přesvědčen o tom, že také díky nim si můžeme dopřát ten luxus vylézt na strom či si na chvíli odepřít stravu, ale naplněním poselství tehdejších obětí by bylo svůj Den D – když už nejde o život - alespoň smysluplně využít. Protože tenkrát to nebyla fikce nějakého zábavného válečného filmu, ale drsná realita smrti.