Dva kroky za vámi

Dnes ráno vstupuje v českém hlavním městě do třetího dne nenápadný experiment, který by za normálních okolností nestál za řeč. Radnice Prahy 2 se po dlouhých tahanicích odvážila na několika stovkách metrů severojižní magistrály zúžit počet jízdních pruhů pro auta ze čtyř na tři.

O žádné „normalitě“ ale nemůže být řeč. Zúžení je zoufalou reakcí na to, že okolí magistrály, kterou denně projede sto tisíc aut, v sobě na miniaturním území dokonale spojuje všechny neduhy, které dnes moderním městům přináší přebujelá touha části jejich obyvatel jezdit vždy a všude autem. Dvanáct stovek místních dusí hluk a prach, překračující všechny limity a lékaři přidávají varování, že na obyvatele ze sousedství číhá kromě těžko představitelného stresu i vyšší riziko rakoviny, srdečních chorob a všech myslitelných potíží dýchacích cest.

Magistrát tuhle aktuální podobu někdejší výkladní skříně komunistického dopravního inženýrství vytrvale ignoruje (včetně soudního příkazu, aby přidušeným spoluobčanům zajistil po jejich žalobě snížení hluku na přijatelnější mez).

Tvrdě sužovaná městská část se teď zkouší se situací vyrovnat na vlastní pěst. A vypadá to jako marný boj: Praha 2 má v rámci města omezenou moc, nemá žádné plány, jak dopravu radikálně řešit a aktuálně čelí tlaku sousedních čtvrtí, které se zlobí, že ten „sobecký špunt“ přesouvá tuny nesnesitelných aut blíž k jejich oknům a hřištím. A střílet se dá i z druhé strany: pár betonových bloků nic neznamená. Každý přeci ví, že nejvyšší autorita – tedy pražský magistrát – omezování automobilů zarputile odmítá. Na rozdíl od měst, které se už léta se střídavým úspěchem pokoušejí auta zastavit, dodnes vzývá jediný, notně omšelý model: doslova za každou cenu zjednodušit a zrychlit průjezd aut městem.

Přes veškerou nejistotu a krotkost by ale odvážný vzdor jedné pražské čtvrti mohl přiživit velké změny.

Předně nikdo přesně neví, co se stane. První dva dny nebyly na ulicích nijak dramatické. Tisíce lidí, kteří přijeli do hlavního města využili záchytná parkoviště na okraji a nasedli do metra. Je klidně možné, že se navzdory řečem Bémova týmu opět potvrdí, že auta v Praze nejsou v případě komplikací pro spoustu lidí nezbytná (jako se to stalo například při uzavírkách kvůli povodni v roce 2002). A pokud se situace v okolí uzavírky vyhrotí, bude to šance nahlas připomenout, že není úplně nutné přiklepnout všem zájemcům právo budovat tolik nových domů s velkorysou parkovací kapacitou (tak jak se to stalo na Pankráci, v Karlíně a všude jinde), která přivádí do ulic denně další tisíce aut.

Experiment ale především posiluje jistotu, že česká metropole se navzdory mimořádně nekomunikativní „velké radnice“ začíná přeci jen měnit. Na magistrátu to ještě neletí, ale emailové schránky už dlouho zahlcují pokusy o záchranu cenných lokalit od Dívčích Hradů přes klánovický les po Suchdol. Pražané se pokoušejí porozumět územnímu plánu, přemýšlejí o obnovení tradice pouličních zeleninových trhů, plánují založení webu, který by místo nadávání spojil odpůrce a fanoušky tunelu Blanka nebo třeba v zimě na vlastní pěst přemlouvají řidiče v centru, aby při svých zastávkách opustili rozšířený zvyk nechávat kvůli topení dlouhé minuty běžet motor.

Pokud dnes z magistrátu zní jedním hlasem, že dočasné „zúžení“ na Praze 2 je nepřijatelné, protože prioritou je plynulý průjezd řidičů městem, je to samozřejmě mrzuté. Následující měsíce ale možná zřetelně ukážou, že spousta lidí – a nejen v Praze 2 – si to představuje úplně jinak.