Další pokus venezuelského revolucionáře

„Nebuďte smutní. To není porážka, jen další prozatím,“ utěšoval venezuelský prezident Hugo Chávez své stoupence po tom, co se mu vloni v referendu nepodařilo prosadit ústavní změnu, která by mu umožnila doživotní možnost kandidovat na prezidentský post. „Jsem si jistý, že velká většina Venezuelanů je s námi a ne s těmi, kteří řekli reformě ´ne´. Nezúčastnili se referenda kvůli pochybám a nedorozuměním. Chyběl mi čas, abych jim všechno lépe vysvětlil.“

Tak pravil největší demokraticky zvolený populista a apoštol politického programu Socialismus pro XXI. století, který o Ježíšovi Nazaretském tvrdí, že byl prvním komunistou a téměř každý svůj proslov končí výkřikem: „Socialismo o muerte!“ (Socialismus, nebo smrt!). A protože mu za čtyři roky končí jeho druhý a poslední prezidentský mandát, nechce ztrácet čas – na únor příštího roku chystá druhý pokus o stejnou ústavní změnu a už teď rozjel mediální kampaň.

„Ti, kteří se chtějí stát kolonií, ti kteří chtějí být otroky, ti kteří chtějí být vazaly kapitalismu. Běžte si s nimi! Ti, kteří chtějí svou vlast, ti kteří chtějí být volní, ti kteří chtějí štěstí pro svoje syny a dcery, pojďte se mnou, s lidem, vstříc socialismu. Zvítězíme!“ nechal například napsat na velkou tabuli pod sochou Simona Bolívara v hlavním městě Caracasu.

Je vidět, že Hugo Chávez začíná být nervózní. Jak napsal španělský deník El País, má být proč – v komunálních volbách a volbách na posty guvernérů, které proběhly 23. listopadu, sice celkově vyhrála jeho strana (PSUV – Partido Socialista Unido de Venezuela). Opozice ale získala významná místa ve velkých městech. Navíc se hroutí jeden z důležitých pilířů, na kterých jeho populistická vláda stojí, a to jsou peníze získané z těžby ropy. V důsledku finanční a počínající ekonomické krize klesá cena za barel (jen v důsledku Chávezovy marnotratné politiky se odhaduje ztráta 60 miliard dolarů pro přístí rok), přitom z výnosů za ropnou těžbu Chávez dotuje sociální programy zvané misiones, které mu získávají hlasy mezi chudými obyvateli (patří sem třeba plošné rozdávání sociálních výhod a subvencování potravin). Do těchto programů vláda sype více peněz, než investuje do přirozeného rozvoje společnosti. A navíc Chávez s pomocí peněz z ropy podporuje vlády spřízněných prezidentů v Ekvádoru, Bolívii, Nikaragui a na Kubě, za což ročně utratí 25 miliard dolarů.

V zahraniční politice mu pak ze scény odchází jeho úhlavní nepřítel George Bush, proti kterému se Chávez neustále agresivně vymezuje a obviňuje ho, že na něj chystá atentát. Ztrácí tedy svého „nejlepšího“ vnějšího nepřítele, kterým burcuje a straší venezuelskou společnost. („Je to Ďábel, který vládne v tom proradném kapitalistickém Pekle a jeho touha po světové moci je nenasytná!“) Že je si této ztráty vědom, by mohlo prozradit i to, že s nástupem Baracka Obamy na chvíli obrátil a minulý týden z přípravy atentátu na jeho osobu obvinil venezuelskou opozici.

Ta ho minochodem už teď kritizuje, že jedná protiústavně. Nové referendum totiž ještě neproběhlo, ale on už se prohlašuje za prezidentského kandidáta do dalších voleb. Stejně tak porušuje venezuelskou ústavu, protože ta zakazuje pořádat referendum dvakrát o stejné věci.

Aby Hugo Chávez získal své doživotní privilegium, potřebuje sehnat 7,3 milionu hlasů. Kvůli tomu Chávezova politická formace zřídila po celé zemi 700 speciálních agitačních stánků a kanceláří zvaných puntos rojos a nekončí ani hodinové relace, kdy Chávez promlouvá skrze televizní obrazovky k lidu.

Neměli bychom tedy Cháveze podceňovat - v minulém referendu navrhl balík reforem příliš obsáhle a nesrozumitělně a dotkl se přitom svobod, které jsou Venezulanům drahé: kromě doživotní možnosti prezidentské kandidatury navrhl, aby policie mohla zatýkat během výjimečného stavu lidi bez obvinění, chtěl posílit svůj dohled nad Centrální bankou, snížit volební právo z 18 na 16 let a zavést šestihodinovou pracovní dobu (podle expetních odhadů se přitom nezaměstnanost pohybuje až kolem 50 procent). Proti jeho návrhům se tenkrát postavili studenti, církev a lépe se podařilo vyburcovat protichávezovské voliče i rozhádanou opozici.

Z téhle prohry Hugo Chávez určitě vyšel poučen. Navíc - už v jednom referendu mu občané dovolili vládnout pomocí dekretů, upravit text státní hymny a obrátit bělouše ve státním znaku tak, aby neutíkal doprava, ale doleva, jak socialismus XXI. století káže.

Jeho příklad je nebezpečný v tom, jak se populistickou politikou a zdánlivě demokratickými principy dostává k moci autokracie nebo ještě zhoubnější politické zřízení. A taky jak se z takových politických způsobů stává nápadný módní trend - podobné je to v Bělorusku, Rusku a jinde. (Příznačné je, jak se Rusko s Venezuelou náruživě a výhružně vojensky druží. A stejně nápadné je, že si Cháveze oblíbily české komunistické Haló noviny).

Opozice se už nezavírá do vězení, protože na to je vnější svět alergický a vcelku rychle reaguje politickými vystoupeními nebo dokonce obchodními embargy. Stejně tak není potřeba zavírat kritická média, stačí jim zabavovat techniku, dělat náhlé razie, dávat pokuty a stěžovat jim život tak, že nevyjdou nebo se jejich texty nedostanou ke čtenářům. (Hugo Chávez předloni neprodloužil vysílací licenci poslední nezávislé televizi RCTV v zemi, která si ho dovolovala kritizovat a tím ji de facto zlikvidoval).

Demokratický a svobodný svět si tedy bude muset znovu přehodnotit kritéria, které definují autokrata nebo diktátora a podle toho se k němu chovat. V časech tekuté moderny už dávno neplatí. Co se může stát, pokud svobodný svět svůj přístup nepřehodnotí, se ukáže možná už v únoru příštího roku. Třeba by se mohl doslovně naplnit Chávezův slogan: „Socialismo, o muerte!“ Ruských zbraní má na to Chávez víc než dost.