Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Glosa

Co se děje v Bruselu

A je to tu zase. Hlavním cílem českého snažení je dvojí flexibilita. Poláci žádají jagelonský přepočet, Nizozemsko zase oranžovou kartu a Britové odmítají odkaz na Chartu základních práv, pokud k němu nezískají výslovný opt-out. V Bruselu začal summit Evropské unie a normální Evropan jen stěží rozumí, o čem se vlastně mluví.

A je to tu zase. Hlavním cílem českého snažení je dvojí flexibilita. Poláci žádají jagelonský přepočet, Nizozemsko zase oranžovou kartu a Britové odmítají odkaz na Chartu základních práv, pokud k němu nezískají výslovný opt-out. V Bruselu začal summit Evropské unie a normální Evropan jen stěží rozumí, o čem se vlastně mluví.

Kdyby se ti lidé na televizních obrazovkách bavili o terorismu, Rusku, energetice, migraci nebo globálním oteplování, většina Evropanů by špicovala uši – aspoň tak to vychází v průzkumech veřejného mínění. Ale zase ta ústava, co vlastně není ústava, vlastně nikdy nebyla ústava a přesto v ní proti původnímu návrhu ústavy nastaly jen minimální změny? Opravdu strhující.

Ale nebylo zbytí, reformě evropských institucí se nedalo vyhnout, byť v to část politiků možná chvíli doufala. Tak jako na domácí politické scéně soupeří levice s pravicí, ta unijní se dělí na příznivce prohloubení spolupráce nejlépe až k federalizaci a zastánce rozšiřování, pokud možno až do Kazachstánu. Obě party spolu musí žít, a pokud si nehodlají navzájem zakroutit krkem, musí všechny zásadní unijní kroky mířit oběma směry.

Jenže před třemi lety, když bylo přijímáno Česko a dalších devět zemí, se ten druhý krok směrem k integraci nepovedl – Francie a Nizozemsko navrhovanou ústavní smlouvu v referendech odmítly. Dokud se nepodaří nastolit znovu rovnováhu, nebude mezi oběma tábory klid a Unie nic kloudného nevykoná.

To už je dnes jasné i odpůrcům výraznější role Bruselu, kteří se z krachu ústavy původně radovali. Stačí se podívat na oblouk, který opsala česká ODS – od „mrtvé“ smlouvy, která je „shit“ a je potřeba ji napsat úplně znovu, k přesvědčení, že „neúspěch summitu si vůbec nepřipouštíme, Evropa si to nemůže dovolit a musí se začít věnovat podstatným věcem“.

Tak nějak. Podle komentářů politiků před summitem se zdá, že to téměř všichni chápou a hodlají se přít spíše o technických detailech. Až si vyboxují ten svůj národní zájem, dohodnou se a pojedou domů s triumfální kořistí v ruce.

Jisté to ale není. Poláci jsou ve svém boji za výhodnější volební systém hodně zarputilí a není úplně jisté, zda opravdu chápou, že hra musí v jistém okamžiku skončit. Jejich poslední argument, že pokud by nebyla 2. světová válka, Polsko by mělo 66 milionů obyvatel a tudíž nárok na větší počet hlasů, vzbudil v Bruselu dost velké rozpaky a nervozitu.

Druhým nevypočitatelným hráčem je Velká Británie. Tony Blair kdysi v dobách své neomezené popularity slíbil kvůli ústavě referendum, jenže to se za normálních okolností v Británii prostě nedá vyhrát. Debatě o Evropské unii za kanálem dominují euroskeptická média Australana Ruperta Murdocha a do střetu s nimi může jít jenom politik na vrcholu kariéry a moci. Takový teď ale v Londýně není – Blair příští týden definitivně končí a jeho nástupce Gordon Brown má punc nezvoleného premiéra, jenž musí navíc čelit silnému šéfovi opozice. Ta si na návrat dvojice Blair–Brown z Bruselu už brousí zuby.

Klíč k summitu tedy leží nejspíš v umění přesvědčit hodně nervózního Gordona Browna. Ten musí domů přivézt něco, co bude vypadat jako obyčejná smlouva, kvůli které není žádné referendum potřeba, a zároveň bude muset ustát útok opozice, že se snaží Brity podvést. A je to tu znovu – ústava, co vlastně není ústava, vlastně nikdy nebyla ústava a přesto v ní proti původnímu návrhu ústavy nastaly jen minimální změny. Už aby to měla Unie opravdu za sebou.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].