Nazývali ho strnulým, rozhazovačným, neefektivním a neživotaschopným. Evropský socialní stát, ať už ten stavěný podle rýnského či podle skandinávského modelu, se podle donedávna převládajícího názoru většiny ekonomů i českých novinových komentátorů už do éry globalizace nehodil. Psávalo se, že je jen otázkou času, kdy zanikne. A kdy ho v evoluci společenských systémů a idejí definitivně nahradí thatcherovsko-reaganovský model co nejnižších daní a minimálních zásahů státu do společenského a ekonomického života.
Je samozřejmě příliš brzy na pronášení definitivních soudů, na to je krize příliš mladá. Ale současná krize, která se do světa rozšířila z Wall streetu a za níž nesou velký díl viny apologeti nesvázaného trhu přináší nové úhly pohledu. Před několika měsící hlavní evropský ekonom Bank of America v týdeníku Newsweek napsal článek s titulkem „Poslední model je ten francouzský“ a pochvalně pro Francii – zvláště pro české ekonomické liberály ztělesnění nehybnosti a plýtvání - vyzněla i nedávná analýza týdeníku The Economist.
Američtí komentátoři teď zase při srovnání USA s „evropským socialismem“ mnohem častěji než dříve zdůrazňují své vlastní nedostatky – například horší zdravotní péči, infrastrukturu, veřejné školství nebo ekologické ukazatele.
Stále více komenátorů německých novin zaráží také jiná věc. Zatímco se hovory ve Velké Británii a ve Spojených státech točí kolem strachu z důsledků recese, jsou Němci zatím neuvěřitelně klidní. Naprostá většina z nich se krizí nezaobírá. Na exportu závislou německou ekonomiku přitom letos podle předpovědí čeká větší hospodářský pokles než ostatní velké světové ekonomiky a zažije nejhlubší recesi od 30. let minulého století. Narozdíl od tehdejších časů ale z krize, jejíž dosavadní vývoj se nápadně podobá prvním měsícům po Černém pátku 1929, překvapivě netěží populisté - volební preference Levice dokonce klesají. Čím to? Za prvé opatrní Němci příliš neinvestovali do akcií a proto se při krachu burz jejich bohatství nezměnilo v cáry papíru. Za druhé ještě před pár lety zažívali mnohem vyšší nezaměstnanost než dnes. Za třetí ale zatím krizi nepocítili na vlastní kůži – tj. ztrátou práce. Firmy je především díky státní pomoci při zkrácení pracovní doby (Kurzarbeit) nepropouští a pro zaměstanavatele je v tradičně konsensuální a sociálně-tržní ekonomice propouštění až tím úplně posledním krokem. Zaměstnanci navíc vědí, že pro ně díky relativně vysokým podporám v nezaměstnanosti a díky dostupné zdravotní péči ztráta práce nebude znamenat existenční krizi – stále si budou moc dovolit – narozdíl od nezaměstaných Amerčanů - žít na velmi slušné úrovni.
Jak uz jsem napsal výše, příští měsíce mohou tuto chválu sociálního státu vyvrátit. Možná je opravdu předčasná, zatím se už ale rýsuje několik nových trendů. Politika Baracka Obamy přibližuje Ameriku evropskému modelu (a obrací tak směrovaní kyvadla minulých dvou desetiletí). Šíří se také západoevropské pojetí státních dluhů jakožto v první řadě investice do budoucna a nikoli plýtvání (záleží pochopitelně na tom, na co se stát zadluží). Nicolas Sarkozy zas pověřil nositele Nobelovy ceny za ekonomii Josepha Stiglitze prací na novém způsobu měření hospodářského rozvoje, který by nahradil dosavadní magickou formulku hrubého domacího produktu (který nezahrnuje kvalitu života, stav životního prostředí ani sociální soudržnost). Krizí tedy možná začíná nová zlatá doba evropského modelu - i pro české komentátory a politiky proto bude inspirativní sledovat evropské a americké diskuse příštích měsíců.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
