Černá díra v českém myšlení
Vědci z Bostonské univerzity minulý týden v časopise Nature oznámili, že se jim podařilo vysvětlit, jakým mechanismem vystřeluje černá díra proudy částic pohybujících se téměř rychlostí světla.
Vědci z Bostonské univerzity minulý týden v časopise Nature oznámili, že se jim podařilo vysvětlit, jakým mechanismem vystřeluje černá díra proudy částic pohybujících se téměř rychlostí světla. Škoda, že se podobně schopný tým nevěnuje analýze české politické scény a společnosti vůbec. Možná by dospěl k závěru, že i zde existuje masivní černá díra hodná vysvětlení.
Černé díry v srdci galaxií vzdáleně připomínají víry, jimiž odtéká voda z vany. Plyn krouží kolem malé centrální oblasti, mizí v ní a zároveň silně září. Hvězdy obíhají neviditelný střed ďábelskou rychlostí. A v centru všeho toho mumraje jako by cosi scházelo – kousek vesmíru je tu omylem vynechán.


Kousek něčeho důležitého je vynechán i v české politice. Schází tu moderní liberální, nelevicová a proevropská strana, schopná hledět do budoucnosti a neutápět se v ohavných politických kšeftech. Jak zoufale tu chybí, se znovu ukázalo minulý týden, kdy senátoři ODS poslali k ústavnímu soudu Lisabonskou smlouvu a odmítli vydat k trestnímu stíhání senátorku Lianu Janáčkovou, která veřejně navrhovala řešit romskou problematiku dynamitem. Postoj ODS prý nebyl „odměnou“ za hlas Janáčkové při prezidentské volbě. Jak jen nás vůbec mohlo něco takového napadnout…
Na skutečnosti, že ODS nasměrovala Lisabonskou smlouvu k ústavnímu soudu, by ještě nemuselo být nic dramatického, smlouvou se zabývají ústavní soudci i v Německu. Problém je v tom, že tento krok je výrazem hluboké nechuti, kterou Topolánkova strana k Evropské unii chová. Bohužel to navíc není nechuť jediná. Řekněme to jasně: při pohledu přes stranické špičky je ODS zapšklý dinosaurus, který neuznává žádné hodnoty s výjimkou neregulovaného trhu (byť to ovšem v praxi často neplatilo – viz třeba trh s byty), odmítá snahu chránit životní prostředí, prosazuje těsné spojenectví s velmi konzervativními kruhy ve Spojených státech a necítí se být součástí EU. Bezpochyby v této straně existuje spousta politiků, kteří takto nepřemýšlejí, ale problém je, že je není příliš slyšet.
Český volič, který uznává nutnost reforem zdravotnictví, důchodového systému, není proti placení školného a zkrátka neuvažuje tak nějak po paroubkovsku, proto dnes velmi těžko hledá, komu by dal svůj hlas. Lavírující a rozštěpení lidovci v čele s Jiřím Čunkem spokojeně a bez protestů kráčejí vstříc politickému nebytí. Zelení sice představují slibnou alternativu pro někoho, komu záleží na stavu planety a kdo vkládá naději ve sjednocenou Evropu a její hodnoty, nejsou ovšem alternativou příliš spolehlivou. Pokud se strana zbaví svého současného předsedy, mohou vyvřít na povrch věci, z nichž budou voliči hodně rozpačití.
Celá tahle beznaděj je ovšem pouhým odrazem hlubšího problému, s nímž se potýká česká společnost. Zaposlouchejme se do toho, co říkají někteří politici ODS (například Jan Zahradil) a s nimi i mnozí konzervativní komentátoři v médiích. Kohokoliv, kdo se snaží prosazovat nějaké hodnoty či kdo myslí na budoucnost, automaticky označují za příslušníka jakéhosi bratrstva pravdy a lásky. Škodolibě se radují, když se něco nedaří – stačí si přečíst komentáře k současné nejistotě ohledně biopaliv a toho, jakou roli hrají při zvyšování cen potravin. Mají hrůzu z toho, že by prezidentské volby v USA vyhrál Barack Obama, kterého zřejmě také považují za člena onoho pomyslného bratrstva, jakýsi americký klon Martina Bursíka, pokud ne rovnou Mirka Dušína (zároveň ovšem málokdy opomenou zdůraznit, že uhýbá a vymlouvá se jako jiní politici).
Určitě existuje v Česku spousta lidí, kteří by chtěli na domácí scéně volit někoho, pro koho pravda není prázdné slovo, kdo se dokáže postavit rasismu a kdo nechce hrát roli kverulanta v evropském klubu, v němž je spousta států ekonomicky i morálně mnohem dál než my. Kdo nechápe politiku jako obchod a u koho zároveň nehrozí, že významná část jeho příznivců může mít doma ve skříni tričko s obrázkem Che Guevary či Lenina.
Bohužel, kousek vesmíru je v české politice omylem vynechán.
Autor pro ilustraci vyhledal čtenářům úryvky několika vzorových komentářů z posledních týdnů, které ho k myšlenkám na „černou díru v politice“ nejsilněji inspirovaly:
Petr Kolář, redaktor LN, o kandidatuře Svatopluka Karáska do senátu:
… Možná ještě lacinější by pak bylo pošklebovat se zeleným, že chtějí poslat do boje o senátní křeslo na Lounsku a Rakovnicku politicky nepříliš bystrou a víceméně odepsanou figurku ve snaze získat body díky známé tváři. … Ostatně jisté paralely mezi Unií svobody a zelenými lze vystopovat už nyní. Obě strany se do sněmovny dostaly díky hlasům příznivců „pravdy a lásky“, kteří v nich cítili „svěží vítr v zatuchlém politickém rybníku“. … Ani v jednom případě ale „pravdoláskoví“ voliči nemohou straně a jejím reprezentantům rozumět. Pro zelené tedy nastal pravý čas angažovat Sváťu Karáska, aby jim vysvětlil, co se po příštích parlamentních volbách stane. A třeba v kampani dojde i na hořící prdy.
15.4.2008, Lidové noviny
Europoslanec za ODS Jan Zahradil o prezidentské kandidatuře Jana Švejnara:
Pár krajanů z amerických univerzit se zkrátka rozhodlo si zpestřit život před penzí, zahrát si na světlonoše ve staré vlasti a zkusit si v praxi zahrát to, co doposud jenom učili. … Pánové se ovšem nechtějí zdržovat vyšlapáváním politických cestiček pěkně od píky, nemají tolik času a trpělivosti, takže míří rovnou na post nejvyšší. Jak si představují oslovení veřejnosti, viděli jsme v uplynulých měsících: pár naaranžovaných besed v příjemném a neútočném prostředí českých kateder a fakult, pár rozhovorů v tištěných i elektronických médiích s neagresivními (protože spřátelenými) kamarády novináři, pár průzkumů veřejného mínění – a práce je dle nich hotova. Trochu jako doma na univerzitě, že… No však je také třeba si po tom všem vyčerpání vzít alespoň „sabbatical“.
3.4. 2008, europortal.cz
Jan Zahradil o výsledku prezidentské volby:
Hlavními poraženými jsou ti, kdo se domnívali, že prefabrikovaný „sarajevský atentát“ nadobro vymete Klause z české politické scény a zcela ji překreslí.
Hlavními poraženými jsou debatní kroužky jako US, ED či jejich dnešní nástupci zelení, kteří stále nevědí, že politika není kavárenské mudrování, ale – řečeno s klasikem – jen trpělivé vrtání tvrdých prken. Hlavními poraženými jsou zhýčkané květinky pražského intelektuálního skleníku – od televizních „revolucionářů“ z přelomu století přes iniciativy Děkujeme, odejděte! či Impuls až po věčné moralizátory typu Tomáše Halíka.
… Hlavními poraženými jsou novodobí čeští „eurofilové“, kteří se tváří, že odbourávají naše komplexy, ale ve skutečnosti budují nové „antikomplexy“ tím, jak navazují na tu nejméně šťastnou tradici českého národa – hrbit se před vnější autoritou, ať přichází odkudkoliv. A hlavními poraženými jsou také ekonomické a zájmové lobby, na tyhle všechny navěšené. Proto je kolem výsledku volby tolik povyku.
10.3. 2008, Lidové noviny
Ladislav Tajovský, pedagog VŠE v Praze, o biopalivech:
Vzpomene si čtenář, kdy naposledy četl - třeba na stránkách tohoto listu - plamenný článek bijící na poplach před nevratnou zkázou všehomíra, jestliže nebude okamžitě úředně nařízeno přimíchávání biopaliv do „tradičních“ pohonných hmot? Není to tak dávno, kdy jsme byli neustále masírováni ze strany všemožných spasitelů, že biopaliva sice ještě nejsou úplná záchrana, ale bez obrácení trendu už nám nebude pomoci. Který z propagátorů tohoto bohulibého opatření se k němu nyní hlásí a bije se v prsa jako zachránce společné budoucnosti?
22.4.2008, Lidové noviny
Martin Weiss, komentátor LN, o demokratických primárkách v USA:
Na významu, jaký je v USA přikládán průzkumu, že 76 procent Američanů soudí, že země je „ready“ zvolit černého prezidenta, a o 13 procent méně akceptuje ženu, je cosi obdivuhodného a zároveň i cosi trapného. Projevuje se v ní obdivuhodná odhodlanost odstraňovat bariéry bránící naplnění ideálu rovných příležitostí. Ale občas to přerůstá v obsesi -jako by voliči nesměli jít v klidu spát, dokud toho člověka s požadovanými charakteristikami (ideální by zřejmě byla černoška) do Bílého domu nedostanou. … Američané si navíc ve své sebestřednosti představují, že svět vnímá jejich volby stejně. A že Barack Obama, syn Afričana a bílé Američanky, který chodil do muslimské školy v Indonésii, svět odzbrojí (snad i doslova) svým multikulti šarmem.
24.4.2008, Lidové noviny
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].