Čas Mikulášů

Na zemi v nažluklém světle z lucerny leželo před vchodem do lokálu upadlé andělské křídlo. Vypadalo to jako z nějaké Holanovy básně. Naopak vnitřek začouzené putyky připomněl Bulgakův román Mistr a Markétka. Za jedním stolem totiž seděl čert. Lépe řečeno spal. Rohatou hlavu mezi prázdnými půllitry, k podlaze chcíple visící oháňku. Beckettův svět absurdity naopak ožíval u výčepu, kde tlustý Mikuláš s bílým plnovousem a vodkou v ruce plačtivě vzpomínal na dobu, kdy pivo stálo dvě koruny a nebylo nezaměstnaných.

Podobné scénky, jako ta popsaná z loňského roku, nám možná nabídne i závěr dnešního večera. Je 5. prosince a podvečerní ulice jistě ožijí legendárními postavami, jež v dětské duši rozjitří tajemství, úžas a radost, anebo zažehnou celoživotní trauma při pohledu na pekelníka urvaného z řetězu.

Možná i z toho důvodu se na mikulášské suity ještě před dvaceti, třiceti lety, v potemnělých ulicích vesele útočilo. Podomácku vyrobené doutnáky, dělobuchy, ale i tradiční prskavky, platily za zbraně tehdejších adolescentů, kteří je metali na zoufale prchající posly transcendentna a mstili se tím za dávný dětský strach, pokoření.

Anebo nevědomky ožívala latentně zasutá pohanská zášť vůči prvním křesťanům, kterou si ve třetím století formou mučení užil i pravý Mikuláš, biskup z turecké Myry? Navíc živená vědomím, že honičky na Mikuláše coby jednoho ze symbolů komunisty zavrhlé víry jsou beztrestné? Těžko říct. Jisté je, že adekvátní útok na lampiónový průvod pořádaný v soumračných hodinách dne výročí VŘSR by měl jinou odezvu.

Přesto Mikuláše komunisté z nějakých záhadných příčin trpěli. Nikdy ho nezakázali, jako třeba vánoce na začátku padesátých let. Třeba v tom hrálo roli i to, že Mikuláš byl vždy patronem Ruska, odkud se jeho vliv šířil na Západ. Děda ale vyprávěl, že se spouští mezi vločkami sněhu po dlouhé zlaté šňůře z temné oblohy, aby dárkem odměnil ty hodné a kusem uhlí pokáral ty zlobivé. A v Německu ho nedoprovází čert, ale čeledín Ruprecht. A biskup z Myry, vypadal úplně jinak, než dnes automaticky přijímaná Mikulášova podobizna od malíře Moritze von Schwinda. Neboli stařec s bílým vousem a v červeném plášti s kapucí, lemovanou kožešinou, jak ho malíř nakreslil před necelými sto lety. A ve Francii, vyjma Lotrinska, či v Itálii ho vůbec neoslavují a naopak v alpských zemích provozuje Mikuláš neplechy. A v Americe zkomolili jeho jméno a udělali z něho Santa Clause.

Tradice zkrátka nemusí být vždycky a všude stejná. Ta místní by mohla být vnímaná jako vnadidlo na vánoční dárkové hody. Anebo touha dospělých zahlédnout v užaslých dětských očích ztracený čas. Respektive magická hra na dobro a zlo či pouhá síla zvyku. Každopádně křídlo padlého anděla lze s trochou štěstí spatřit jen tento den.