Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Glosa

Básník a voyer

V Bratislavě začal 17. ročník festivalu Mesiac fotografie.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

V románu Nesmrtelnost vypráví Milan Kundera příběh Agnes, která se nudí čekáním na hosty před společnou večeří, a otevře si proto magazín ležící na stole. Uvnitř je fotografická reportáž z letecké katastrofy, na dalších stránkách pak záběry nahé britské princezny z dovolené na mořské pláži.

„Byl tam fotograf. Fotograf schovaný za křovím. Fotograf převlečený za chromého žebráka. Všude je oko. Všude je objektiv. (…) Dnes je Boží oko nahrazeno kamerou. Oko jednoho je nahrazeno očima všech,“ říká Agnesinými ústy Milan Kundera.

Na ten lehce paranoidní text si člověk nemůže nevzpomenout ve chvíli, když prochází jednou z bratislavských přehlídek 17. ročníku festivalu Mesiac fotografie (trvat bude do začátku prosince). Své snímky tu vystavuje kyjovský rodák Miroslav Tichý, který fotil ženy na koupališti nebo při vycházkách městem vlastnoručně vyrobenými aparáty. „Nebyl to voyer?“ vepsal tu jakýsi anonym výtku, podobnou té Kunderově, do návštěvní knihy. Jen vtipněji, přímo a ironicky. Ten lakonický úšklebek je mi mnohem příjemnější než Kunderova slova, z nichž vyplývá jen radikální odsudek.

O pár hodin později jsme spolu s kamarádem procházeli výstavami dvou členů prestižní fotografické agentury Magnum – Carla De KeyzeraPaola Pellegrina.

První tu prezentuje snímky z trestaneckých táborů v ruském Krasnojarsku, kterých během dvou let procestoval osmatřicet. Jde o barevné reportážní fotografie a inscenované portréty: vězni při povinných pracích i ve výtvarných dílnách plných kýčovitých obrazů, hlavy ostříhané dohola, tetovaná záda, špinavé jídelny, záznamy rodinných návštěv… Snímky přímé, s konkrétním vyzněním, odhalující soukromí, ostré a plné sytých barev a kompozičních kontrastů.

Fotografie Paola Pellegrina působí jako protipól - tajemné černobílé reportážní snímky ze Súdánu, z Izraele i odjinud, podexponované, zrnité a rozostřené. Obrazy, na kterých se tváře nebo i celé postavy a scenérie promlouvají spíš jen jako symboly a stíny, nechávají prchavý dojem, působí pomíjivě…

Zatímco výstava De Keyzera je obrazovým zpravodajstvím, Pellegrinovo pojetí je vizuální poezií.

„Proč fotí všechno rozostřeně? Připadá mi to jako manýra,“ namítal přítel, když jsme stáli před snímkem poničené, spálené krajiny, uprostřed které vystupovaly nejasné trosky domu. Nerozuměl jsem – cítil jsem pravý opak. V mnohoznačném Pellegrinově podání mají fotografie mnohem větší dynamiku, napětí a tajemství. A především – zachovávají anonymitu lidí. Jejich totožnost ani konkrétní podoba není důležitá a o to tajemnější skrývají příběh. Zatímco De Keyzer jakoby skutečnost kopíroval, zastavil ji v čase a zmrtvěl ji, v jeho fotografiích chybí čas a pohyb.

A tady se pro mě vyloupla odpověď ironickému anonymovi. Kdyby Pellegrin fotil postižené v uprchlických táborech v Súdánu přímo a naturalisticky a vybíral si působivé srdcervoucí záběry, cítil bych jen jednu direktní interpretaci: Polituj!

Podobně kdyby chtěl Miroslav Tichý zachytit jen lechtivé záběry kyjovských žen se všemi detaily, s konkrétními tvářemi, čpěla by z nich sprostota. V těch nedokonalých záběrech zaznamenaných nedokonalým aparátem je ale tušit především obdiv a úžas. A ten nemá s voyerismem co dělat. Stejně jako Pellegrin i on přináší obrazovou báseň.

„Pohybuji se v citlivém prostoru,“ říká o své práci Paolo Pellegrin v textu katalogu festivalu. „Snažím se být uctivý v situaci, která uctivá není.“ A v těch slovech se vlastně skrývá i odpověď Milanu Kunderovi.

A ještě jedna poznámka na okraj. Na okamžik jsem zalitoval, že nemáme podobný fotografický festival i v Čechách. Hned mi ale došlo, jak nejapný je to stesk: z Prahy do Bratislavy jsou to čtyři hodiny autem, z Brna dvě…

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].