Antiavatar

Platí to i o jeho nové komedii Doktor od Jezera hrochů, v němž nebohým divákům předkládá k uvěření fikční svět, který se s běžně žitou společenskou realitou nemá nic společného. Nabízí únik do pohádky, ale na rozdíl od Cameronovy Pandory se na Jezero hrochů budete snažit co nejrychleji zapomenout.

A je nutné poznamenat, že některé výjevy z filmu vás mohou v paměťovém centru mozku strašit hodně dlouho. Není velký rozdíl mezi hihňajícími se čertíky z jeho pohádek a pitvořivými zdravotními sestřičkami z jeho „realistického“ filmu. V jeho podání není rozdíl ani mezi zlou čarodějnicí z Jasněnky a nepříjemnou tchýní ze Žižkova z Troškovy novinky. Svět podle Zdeňka Trošky obývají pouze samí hysteričtí, přeřvávající se a přehrávající lidé.

Ženy jsou buď proradné, ošklivé nebo sexuálně frustrované – v nejlepší konstelaci všechno najednou. Muži jsou buď podpantofláčtí ňoumové jako hlavní hrdina, bodří strejci, naivní hlupáci nebo komičtí děvkaři. Prostě blbci. Vztahy mezi nimi jsou uspořádány podle představy pětiletého dítěte o životě dospělých – ditěte, které v rámci svého vývoje začalo poznávat půvab tabuizovaných výrazů jako „prdel“. Na peripetiích kolem amputace oné části těla je koneckonců založena zápletka scénáře napsaného podle románu Miloslava Švandrlíka z roku 1980. Děj založený na komunálním humoru o nevěře a touze po penězích a kariérním postavení vypadá přenesený do současnosti jako úplné sci-fi, ty tři dekády od doby vzniku se v něm neobratně maskují jen tím, že se v něm nesmyslně šermuje Bruselem.

Doktor od Jezera hrochů je špatný, ale je špatný obzvlášť urputným způsobem. Jeho pokřivený pohled na svět je infantilní a překvapivě vlastně dost nihilistický. Co to vypovídá o naší mentalitě, když král české lidové komedie vyprodává kina s takovým přístupem ke světu? Smát se jeho zlým a idiotským zkarikovaným postavičkám totiž při nejlepší vůli nejde.