Absolutní kniha

Když se v hantýrce grafiků text „nalije na stránku a začne přetékat“, nezbývá autorovi než ho zkrátit. Přesně to se stalo s článkem Umíněnost jako osud v minulém čísle tohoto časopisu. Týkal se zesnulého básníka, překladatele a esejisty Jana Vladislava. Jeho unikátní deník byl kvůli škrtání proto autorem těchto řádek zmíněn pouze jednou větou. Zaslouží si ale víc. Jde totiž o závratně obrovské dílo.

S Janem Vladislavem jsme se v Paříži scházeli v kavárně na náměstí Châtelet. Jednou na schůzku přinesl tlustý sešit ve žlutých deskách, který vzhledem i stránkami popsanými klasickým psacím strojem připomínal samizdat.

„Od roku 1977 si vedu deník, tady to je jedna z jeho částí,“ řekl a sešit nabídl k četbě. Pak nechal plynout čas nezbytný k povrchnímu listování a s neskrývaným potěšením pozoroval ladné siluety a štíhlá lýtka Pařížanek za oknem kavárny.

Vést si deník představuje vždy originální pokus zachytit vlastní či okolní pocity, gesta, slova, činy a myšlenky před nemilosrdným pádem do temného jícnu času, zapomnění. Až na pár výjimek Vladislav osobní polohu takového psaní potlačoval. Na úkor vzlykání, ublíženosti, ospravedlňování se či předvádění svých kvalit, jež mnozí autoři ve svých konfesích nedokážou potlačit, za dvaatřicet let naopak vytvořil strhující výpověď o dvacátém století. Barvitý a obsahově až encyklopedický esej v tom pravém slova smyslu. Neboli pokus pochopit skrze různé události, ideje, umělecká i vědecká díla a postoje lidí v konkrétních situacích smysl existence člověka.

Psal kontinuálně, ale ke svým zápiskům se i po letech neustále vracel, dávná sdělení a informace doplňoval o nové poznatky, o sondy do předdeníkové minulosti. Mozaika se tím rozrůstala o další vzorce lidské ubohosti i odvahy, fakta, úvahy, a přitom se neopakovala.

Deník přinášený ke kavárenskému stolečku ve žlutých sešitech tak v očích fascinovaného čtenáře bobtnal do podoby absolutní knihy. Pustit dílo z rukou nakladatelům, kteří se ozývali, ale Vladislav odmítal. Údajně ještě nebylo hotové. Jeho vrozená tvrdohlavost tak zjevně házela rukavici do tváře smrti, jež teprve sama určila místo i čas poslední tečky.

Titěrný zlomek těchto stylisticky vytříbených písemností česky vyšel pod názvy Pařížský zápisník a Portréty a autoportréty. Ve Vladislavově pozůstalosti vyjma zmíněných sešitů nadto existuje i dlouhá řada zaplněných počítačových destiček, později cédéček. Deník, který tak důkladně a pečlivě zachytil bouřlivý čas minulého století. Deník, který teď balancuje na hraně jícnu do zapomnění.