Tykač na střeše

Roky jsme o něm neslyšeli, ale už je zase zpátky. A v čím dál větší parádě. Pavel Tykač, muž spojovaný s krachem několika bank a vytunelováním CS Fondů, nejdřív předloni investoval deset miliard do uhelného byznysu. A před časem přidal přes půlmiliardy do nejhodnotnějšího pokladu české metropole – historických střech Prahy 1.

Člověk nemusí být zrovna zarytý škarohlíd, aby při spojení jména Pavel Tykač s půdami v pražském centru zpozorněl. Co se to nad našimi hlavami děje? A co Tykačův čerstvý byznys říká o perspektivách stavebně nejcennějšího koutu České republiky?

Pokaždé když paní Daniela Razímová pohlédne ven ze svého okna, přijde o dobrou náladu. „Pohled, který jsem milovala, je pryč,“ říká a ukazuje do dálky na žluté nevzhledné krabice s velkými okny a plechovou střechou. „Ještě nedávno tu byly staré rozeklané střechy, patina na taškách. Na obzoru věž Novoměstské radnice a Petřín. Tu úžasnou atmosféru, kterou to celé vyzařovalo, dokážu jen stěží vyjádřit.“

Vše se změnilo před několika měsíci. Firma kolem byznysmena Pavla Tykače před časem od Prahy 1 koupila ve veřejné soutěži několik střech obklopujících dům paní Razímové s tím, že na nich vybuduje luxusní byty. Projekt stavebních úprav, který si následně nechali zpracovat, byl opravdu „velkorysý“. Staré střechy na něm a posléze v reálu téměř kompletně zmizely, na jejich místě naopak vyrostlo to, co paní Razímovou dohání k slzám: nevzhledné dvoupatrové kostky, jimž při pohledu z okna nelze uniknout.

Člověk zavalený řadou každodenních problémů jen těžko překonává nutkání nad pár zničenými starými taškami znuděně mávnout rukou. Tady ale rozhodně nejde o žádnou banalitu. „Zdejší střechy vytvářejí unikátní střešní krajinu, která se v takovém rozsahu a kvalitě už nikde jinde po Evropě nedochovala. Jde skutečně o poklad obrovské ceny, je to v podstatě to nejcennější, co v Praze máme,“ říká Josef Štulc z Národního památkového ústavu a na adresu půdní mánie dodává: „Čím víc střech budeme strhávat a dělat do nich necitlivé zásahy, tím více bude Praha přicházet o svou duši a promění se jen v další tuctové město.“

Za střešní poetiku Praha vděčí hlavně tomu, že v minulém století nebyla nikdy plošně bombardovaná. A moc na tom kupodivu později nezkazili ani komunisté. Chtěli sice střechy strhnout a vybudovat na nich přístavby, nikdy k tomu ale nedošlo, protože jim na to chyběly peníze. Za několik měsíců by ale mohlo být vše jinak. Řadu cenných střech teď totiž podobně jako kolem domu paní Razímové přestavují dělníci a na jejich místě staví nové hranaté půdní byty.

Celý článek čtěte v pondělním vydání Respektu.