Rok 1968 – velikost i ubohost

K roku 68 se rostlo od 63. Protirežimní posuny eskalovaly tisk, osvobozující se kultura, celé duchovní ovzduší. KSČ kolem Novotného, který byl nicotný politický talent, ale ani žádný dráb, ztrácela orientaci …

Inspirací o možnosti odpoutávat se od pustošivé Moskvy, byla trvalá „nákaza“ Titovou Jugoslávií a Ceauceskovým Rumunskem. Tady vzpomeňme na bleskovou návštěvu obou státníků v naší zemi krátce před sovětským vpádem (je to totéž, jako když se v Gruzínské Tbilisi objevili 12. 8. letošního roku reprezentanti Polska, Ukrajiny, Litvy, Lotyšska a Estonska; bohužel nikdo od nás)… Silné akty solidarity a politické podpory.

Varovné pro KSČ bylo i doznívání pokusu Maďarska o emancipaci z roku 56; výjevy z Budapešti nepřestávaly komunisty zebat hluboko v kostech.

Přidejme intelektuální pohyby uvnitř marxistické elity – viz studie Karla Kosíka "Dialektika konkrétního" - a  vzedmutí všude, kde se myslelo. Představme si tedy obklíčení, v jakém se ocitl Novotný a celá kompartaj. Reagovala na to poltěním na reformisty a bolševicko-promoskevské zombie.

V probouzející se společnosti po nástupu Alexandra Dubčeka (leden 68) se konstituují síly opoziční: renovovaná Sociální demokracie, Klub K231 (političtí věžňové) a Klub angažovaných nestraníků (KAN), ale také umělecké svazy a společensky avantgardní časopisy – Literární noviny, Reportér aj.

Došlo k procesu, kdy KSČ pootevírala dveře k větší svobodě a představitelé opozice a za nimi valivá část obou národů měnila Stranou nabídnuté škvírky ve výbuch dokořán otevřených dveří…

Nepřijímám tézi, že šlo jen o očistu vlastního stranického chléva a boj dvou křídel. Ostatně nebývá to v dějinách zhusta, že nahoře si to rozdávají a lid dole toho využije? Byl z toho proces úchvatný, patetický, ale i záhubně zaslepený… jenže svoboda voněla tak, že uspávala opatrnost. Všespolečenský zdvih byl zdrojem občanské energie a mimořádného kouzla roku 68.

Založení KAN

Byl jsem spoluzakladatelem Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a v jeho Přípravném výboru, který činnost KANu řídil a viděl jsem tedy mnoho z těch turbulencí hodně zblízka. Byl jsem u vyjednávání s představiteli KSČ o možnostech jakési fázované opozice, která by ne volbou, ale s „laskavým“ souhlasem KSČ, dostala určený počet křesel v „Ústavodárném shromáždění“. Ejhle, pán se uráčil a velkomožně pod velkými tlaky nabízel drobty svobody.

Jenže tento jen uštěpačný, záporný pohled je nehistorický. Po zdrcujících 20 letech po Únoru 48 se nám i sám dialog s mocí zdál plný perspektivy, politické dovednosti a progrese. Když vylezete ze škrtivého objetí a  modráte bez dechu, nemůžete se výsměšně postavit k situacím, které jsme tehdy jako opozice žili, a které, musíme připustit, iniciovala - byť už pod zmíněnou nutností - reformní část KSČ.

Dvojí lid

Nejsem z podobných důvodů schopen nazývat tzv. muže z Ledna 68 – tedy reformní komunisty jen zločinci a pomatenci. Aspoň ne do podepsání perverzního Moskevského protokolu.

Podobně jako zde byl dvojí lid - předsrpnový a normalizační, i muži Ledna 68 byli dvojí: místo hrdinů se z Moskvy - mimo jediného Františka Kriegla - vrátili politické hadry u nohou národní tragédie. Politik je řemeslo nejvyšší rizikovosti. Takto zradit a vrátit se za domácí vrata, v politice pokračovat a hrát jako by se téměř nic nestalo, je nestoudné a lidsky a politicky totálně obskurní. Tito politici mají odstupovat, ale i končit „kariéru“ sebevraždou… My jsme pak byli jen zrcadlem jejich zrady a oni synchronem zrady obecné. Opět se ukázalo: jaký lid – takoví politici a naopak.

Důležitý je mýtus

Rok 68 jako cokoliv dějinného je nezhodnotitelný. Čas zasypává. Není objektivní optiky; dějiny píše čas a ten je matní a zkresluje. Důležitější než dějinná rekonstrukce je mýtus o událostech. Nezajímá mě a taky se nedopídím kdo byl Václav, později svatý, jeho bratr Boleslav tak říkajíc krutihlav, bojovná maminka Drahomíra a čerstvá křesťanka bába Ludmila. Ale vím a ctím kdo jsou - ozářeni mýtem, hodnotím je podle toho, jaké živiny dodali do národního organismu.

Legenda má větší sílu než historická deskripce (tím ovšem nepochybuji o velikosti a důležitosti dějepisu) – leč i Palacký píše své Dějiny tak, aby vyjevil žíly vlasteneckého proudění a vyztužil národní obrodu.

Proto se mi zdá bludné volat: zrušme, zničme mýty o 68! Naopak, je třeba je interpretovat a infikovat se jimi. Tak třeba – mýtus o kypivém, společensky běloskvoucím pozdvižení kolem Pražského jara 68. Ano, bylo takové. Ale je tady dvojí lid?! Jaký to byl lid od druhé poloviny 69, který se začal podrobovat řízné i plíživé normalizaci a pak ji až do převratu 89 líně žil.

Kdo tedy jsme?

Kdo jsme? Kdo to byl na ulicích do srpna 68? Je to tentýž národ co před pár měsíci? Jestliže ano, kdo tedy jsme? Je to dvojí lid v jedné zemi? Kam se poděl ten první? Odkud se vynořil ten druhý, normalizační? Nebo to všechno je lid jeden - kam vítr tam plášť?

Jsme to my, kteří procházíme s elastickými hřbety a maskováni loajalitou k čemukoliv? Je to obratnost, sebezáchova, životaschopnost? Toto je dvojí protikladná zpráva o roku 68. Umíme oboje - bouřlivě se zdvihnout, ale i proměnit v těsto v rukou vládců.

Viděl jsem dvojí rok 68 – ten na který jen nerad slyším spílání, a pak druhý, chámský, podlehlý. Zvěst o 21. srpnu 1968 má dvě hnusné podoby: že jsme snadnou hříčkou a hračkou mocných; leč ta u malých národů není neobvyklá. Takže děsivá je ta druhá: v co jsme se po Husákově nástupu za „normalizace“ proměňovali! Toť horší morová rána než sám vstup okupantů a nevím, která z těch dvou morových ran je horší. Poukazujeme na sílu silných – křičme o vlastní slabosti.

Mýtus třetí cesty

Ještě k jednomu mýtu: vysmívané tzv. "třetí cestě" – hledání společenské formace mezi socialismem a kapitalismem. Je to opět děravé. Tehdejší hledání bylo nasnadě, socialismus byly okovy z nichž se vyvlékalo i touto bláznivou doktrínou: spojit „socialismus s lidskou tváří“ s ekonomikou a svobodou kapitalismu. Jenže blouznit a snít je v dějinách běžné, je mnohdy přínosné a tak není divu, že v onom všesvětovém pohybu v roce 68 se objevily i téze o možnosti „třetí cesty“.

Zbavit politiku byť i nadreálného snění je cestou k politice bez fantazie a jen tupě mozolnaté… Plachý otazník: nepokoušel se o to Gorbačov? Nedalo to elektrizující impulzy? Nepokouší se o to současná Čína? Je to možné všechno brát jen na úsměvnou a znevažující váhu?

Rozhodně tehdejší kroužení a debaty kolem „třetí cesty“ byly na místě, a  je povrchní brát je ušklíbavě či bagatelně. A to všechno říkám jako člověk, který má ke komunismu vztah jako ryba k Sahaře. Poznal jsem ho, nenávidím ho, štítím se ho a čelil jsem mu; vrcholně v roce 68.

Dovětek k 68 po 40 letech

Žijeme skoro 20 let svobodně, ale pohromy ze 48 a 68 nejsou vyléčeny. Litva, Lotyško, Estonsko, Polsko, bývalá NDR, Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Černá Hora, Chorvatsko, Slovinsko, Makedonie, Bosna a Hercegovina, Rumunsko, Bulharsko nemají komunistické strany. My ji máme. My jediní ji máme! A to u nás komunisté popravili ženu, mordovali myšlenkové odpůrce, zplanýrovali celé třídy a vrstvy; my jediní jsme nad Prahou vztyčili monstrózní makrosuper pomník Stalina (a po pár letech ho vyhodili do luftu…). Ze země vyštvali statisíce lidí, jiné statisíce odtud exulovaly.

Tady Strana „požírala své vlastní děti“ - viz Slánský a spol… A její dědička KSČM ač dosud nebyla ve vládě, vládne účastí v Parlamentu i v zastupitelstvech. Volí prezidenty, zahnojuje ovzduší, nesouhlasí se základní orientací země, neodvolala svou ideologii. Máme v ČSSD politiky, kteří sázejí na promiskuitu s touto KSČM.

Máme lid, onen dvojí lid, který se převážně negativně staví k radarové ochraně na našem území. Máme ruský plyn a ropu, dvě páky na vyvrácení naší sebejistoty. Máme hojnost konformistů a Švejků, málo Husů a Palachů. Říkám to vypáčený vztekem, strachem a úžasem. Žijeme totiž v omezené demokracii – viz KSČM! Cítím zásadní újmu na lidských či přesněji – občanských právech, když mám existovat s komunisty v jedné zemi.

Mám řešení – bohužel fiktivní a jistě romantické – osvícenou autokracii!… Je lékař, který vyřezává nádor, neosvícený?

Autor je básník a divadelní režisér.