Populismus vyhrál nad poplatky

Od nového roku zmizí třicetikorunové poplatky u lékaře a za recept v lékárně. Platit se nebude ani za pobyt v nemocnici. Pacient bude muset vytáhnout peněženku jen na pohotovosti v případě, že jeho stav není tak vážný, aby vzápětí putoval na nemocniční lůžko. 

Proti vládní předloze hlasovali jenom někteří poslanci TOP 09 a ODS. Regulační poplatky zavedla před šesti lety právě vláda ODS, konkrétně Mirka Topolánka. Sociální demokraté a komunisté se od té doby pokoušeli o jejich zrušení. Každopádně hned krátce po zavedení vyhrály třicetikorunové poplatky sociálním demokratům krajské volby, to když slíbili, že je za lidi budou platit kraje. Hejtmani to ale dlouho nevydrželi; zčásti proto, že jim nezbývalo na investice, a zčásti proto, že polevil i zájem lidí – třicet korun jim za „úřadování“ nestálo.

Ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček (ČSSD) vyčíslil, že lékaři a lékárny přijdou ročně asi o 3,27 miliardy korun. Lékařům chce částku, o kterou přijdou, nahradit celou, a to vyššími úhradami, lékárnám jen z necelé poloviny.
Zrušení poplatků je neblahé hned ze dvou důvodů. Zdravotnická kasa není bezedná, a když z ní půjde víc lékařům a lékárnám, nezbude logicky na jiné věci. Tohle jako by si poslanci neuvědomovali.

Zhruba ve stejnou dobu, kdy hlasovali o zrušení poplatků, probíhal ve sněmovně seminář o vzácných nemocech. To jsou takové, kterými trpí méně než pět lidí z deseti tisíc a léky na ně jsou proto velmi drahé.

Přítomní zákonodárci se shodli, že na ně musí jít víc peněz. Všeobecná zdravotní pojišťovna na ně dnes dává necelých 750 milionů korun ročně – tedy necelou čtvrtinu toho, kolik se vybralo na právě zrušených poplatcích. Kde sehnat peníze na to, aby drahé léky dostalo víc lidí, poslanci neřekli.

Kromě ekonomických důvodů mluví proti zrušení poplatků ještě jeden důvod. Dostupnost péče nijak neomezovaly, alespoň soudě podle toho, že po prvním roce, kdy došlo k poklesu, ji lidé znovu konzumovali stejně jako před poplatky. Nejde totiž ani tak o poplatek sám jako spíš o jeho únosnost.

Zajímavě uvažoval Ústavní soud, na začátku roku zrušil stokorunový poplatek za den v nemocnici s tím, že tahle částka je už příliš vysoká. Zároveň doporučil, aby se za den na lůžku platilo šedesát korun, částka je prý pro většinu lidí přijatelná. Současná vláda a většina poslanců ale takhle „jemně“ neuvažuje. Každý poplatek je nepopulární a tudíž špatný - proto pryč s ním.

Jednoduše řečeno, pro společenské klima jsou daleko příznivější poplatky v přijatelné výši než neustálé změny. Jen si na něco zvykneme, přistoupíme na to, že když nás o tom politici tak přesvědčují, asi to má nějaký smysl - ale vzápětí je po všem. Noví politici nás se stejnou vervou zase přesvědčují o tom, že to byl jeden velký nesmysl.

Léta jsme poslouchali, že spoluúčast pacientů, třeba právě pomocí poplatků, je nutná. Politici se odhodlali k nepopulárnímu kroku, poplatky zavedli, nic hrozného se nedělo, tak proč je teď zase rušit? Samozřejmě, tehdy to byli politici ODS, rušení je v režii ČSSD. Volby jsou o různém pohledu na věc, ale střídání vládních stran by přece jen nemělo měnit svět ode zdi ke zdi.

Kontinuita a předvídatelnost vládnutí je cennou hodnotou. V Česku se ovšem nenosí; stačí si připomenout i „tři pilíře důchodové reformy“ - nejdřív jsme poslouchali, že bez nich systém nevyhnutelně zkrachuje, a kde je jim konec? Nebo možnost, aby si i osoby samostatně výdělečně činné odečetly od daní slevu na děti a důchodci slevu na poplatníka. K překvapení dotčených tahle možnost na dva roky zmizela, od příštího roku se zase vrací - a to v případě dětí ještě štědřejší než předtím. Může se pak někdo divit, že lidé politikům nerozumí a příliš jim nevěří?