Nekonečný příběh pana Gurlitta

Byl to jeden z nejvíce fascinujících příběhů uplynulého roku, k němuž těsně před jeho koncem přibyla další, ovšem zdaleka nikoliv finální kapitola.

Jak napsal Respekt letos na jaře: naprostá náhoda zařídila, že byla v nenápadném mnichovském bytě nenápadného penzisty Cornelia Gurlitta objevena dechberoucí sbírka umění, které experti považovali buď za zničené, nebo nenávratně ztracené, případně o jeho existenci neměli tušení.

Dohromady bezmála dva tisíce obrazů, mezi nimi Monetové či Picassové, ovšem do činžáku na předměstí bavorské metropole nepřivedla a pak tam desítky let neukrývala náhoda, ale Gurlittův otec Hildebrand a pak Gurlitt sám.

Původně progresivní milovník moderního umění Hildebrand Gurlitt se po nástupu nacistů proměnil v jejich věrného služebníka. Nejprve na prodeji tzv. degenerovaného umění (kubistů či expresionistů, které nacisté zabavili muzeím i soukromým sběratelům), později díky norimberským zákonům a posléze i jako jeden z obchodníků odpovědných za naplnění plánovaného Vůdcova muzea v Linci zbohatl a shromáždil sbírku obrovské hodnoty.

Po válce ji ovšem zatajil jak před spojeneckými vojáky, tak později před německými úřady. A není divu – o řadu děl by se totiž přihlásili právoplatní (časti židovští) majitelé či jejich příbuzní. Jeho syn pak o rodinné tajemství desítky let pečoval a taky z něj žil, když obrazy postupně a velmi obezřetně rozprodával.

Objev vyvolal celosvětovou senzaci a otevřel dlouhou řadu kunsthistorických, právních či politických otázek. O díla se hlásili potomci původních majitelů, právníci se přeli o to, podle jakého práva posuzovat jejich nároky, úřady si lámaly hlavu, jak se s celou situací vypořádat. Navíc tu mluvíme o německých úřadech, pro něž je logicky zásadní

Šok ze ztráty sbírky, péčí o niž strávil celý život, ovšem podlomil Gurlittovo zdraví a v květnu v jedenaosmdesáti letech zemřel. Tím se dostáváme k nejnovější, ovšem zdaleka nikoliv poslední kapitole celého příběhu – sbírku totiž ve své poslední vůli odkázal muzeu ve švýcarském Bernu. A do Bernu pak na konci roku skutečně několik stovek obrazů ze sbírky zamířilo.

Zdaleka ne všechny, protože u řady se zatím nepodařilo vyloučit možnost, že se o ně přihlásí potomci původních majitelů – podle německých úřadů má podezřelé pozadí zhruba 300 obrazů. U některých děl už se rodiny dokonce ozvaly a speciální komise rozhodla o právoplatnosti nároku.

Jde kupříkladu o kresbu německého malíře Carla Spitzwega, kterou získá zpět Američanka Martha Hinrichsen. Gurlitt dílo koupil pod cenou během prvního roku války od dědečka paní Marthy, židovského vydavatele působícího v Hamburku Henriho Hinrichsena, který zemřel v roce 1942 v plynové komoře v Osvětimi.

Není tedy jisté, zda v Bernu nakonec zůstanou všechny obrazy, které tam doputovaly. Ředitel bernského muzea prohlásil, že případným právoplatným majitelům samozřejmě díla vydají. Část daru s fascinujícím a tíživým příběhem chce každopádně vystavit hned zkraje nového roku.