Na Ground Zero znovu ožilo americké trauma

Letos tomu je třináct let, co militantní radikálové z islámské organizace al-Káida uskutečnili 11. září v samém srdci Spojených států krvavý teroristický útok, jímž chtěli demonstrovat vzdor zkaženému „americkému satanovi“. Americký obr měl být potrestán za to, že zatínal své mocenské drápy stále hloub do srdce blízkovýchodního regionu.

Usámou bin Ládinem koordinované krveprolití, v americké společnosti nejednou označované jako „nový Pearl Harbor“, nakonec stálo život takřka 3000 lidí, tedy mnohem více než výše zmíněný japonský letecký útok na americkou námořní základnu na Havajských ostrovech v prosinci 1941. Velká většina z nich opustila tento svět v New Yorku, výkladní skříni amerického úspěchu. 

Američané tradičně svá místa paměti pečlivě opečovávají; proto nikoho nepřekvapí, že prakticky ihned po odklizení 1,8 milionu tun trosek se začalo diskutovat o plánu obnovy a poctě obětem. Po emotivní debatě bylo rozhodnuto, že rekonstrukce komplexu v dolní části Manhattanu proběhne pod taktovkou šéfarchitekta Daniela Libeskinda.

Dnes tragické události začátku tisíciletí Newyorčanům i milionům turistů připomíná nejen v roce 2011 zpřístupněný kolosální Národní památník 11. září, ale nově i v květnu otevřené muzeum. Jeho hlavní část se nachází přibližně 21 metrů pod úrovní ulice, přímo u základů někdejšího Světového obchodního centra.

Bolestivé vzpomínky

Newyorské Ground Zero (dnes Memorial Plaza) se výrazně proměnilo, ale má stále zvláštní a těžko popsatelnou atmosféru. Na první pohled je patrné, že místní obyvatelé procházejí kolem úchvatného, ale současně husí kůži nahánějícího památníku od architekta Michaela Arada tak trochu po špičkách a se zatajeným dechem, neboť trýznivé vzpomínky na osudové dopoledne jsou v myslích mnoha Newyorčanů stále přítomny.

Monumentální památník, nad nímž ční 541 metrů vysoký mrakodrap One World Trade Center (dříve známý pod pracovním názvem Věž svobody), má podobu dvou obrovských nádrží kopírujících základy zborcených dvojčat. Jejich vnější okraje lemují masivní bronzové desky, do nichž byla vyryta jména všech obětí. Mezi těmito dvěma nádržemi, po jejichž zhruba devět metrů vysokých stěnách neustále stéká voda, pak nalezneme muzeum věnované obětem 11. září, jež prezident Barack Obama u příležitosti slavnostního ceremoniálu označil za místo hojení ran a symbol naděje.

Muzeum je přístupné široké veřejnosti od 21. května; prvních šest dní byl vstup umožněn jen lidem přímo zasaženým útokem. Výstavbu, která odstartovala v roce 2006, poznamenala řada odkladů technického i právního rázu; několikrát byl navyšován rozpočet a zejména poslední měsíce před úplným dokončením byly bouřlivé.

V prvé řadě vzbudilo vášně rozhodnutí, že zhruba osmitisícovka neidentifikovaných fragmentů lidské tkáně bude „uskladněna“ v neveřejné části muzea, kolem níž ovšem projdou každý den davy turistů. Úložiště s ostatky není běžně přístupné, leč mnoho pozůstalých si přálo důstojnější místo odpočinku svých blízkých, než je „podzemní krypta pod kavárnou“.

To úzce souvisí s faktem, že vstupenka do muzea stojí 24 dolarů (asi 480 korun) - což se sice netýká příbuzných obětí, avšak kupříkladu kamarádi zesnulých hasičů či policistů musí už zmíněnou sumu zaplatit, i když chtějí pouze tiše zavzpomínat. „Když chtějí přátelé mého syna vzdát úctu v blízkosti jeho ostatků, musí zaplatit,“ říká rozhořčeně Jim Riches, jehož devětadvacetiletý syn byl jedním z mnoha hasičů, kteří zemřeli v průběhu záchranných prací. „Chápu to jako projev neúcty. Jedná se o jediný hřbitov na světě, kde musíte platit za vstup.“

Nestoudná chamtivost?

Otázka vstupného byla bezpochyby horkých tématem, leč opravdovou vlnu nevole způsobilo otevření obchodu se suvenýry, v němž lze koupit věci s motivem dvojčat nejednou odkazující přímo k událostem 11. září. Nejen příbuzní obětí kroutili hlavou nad tím, že se muzeum snaží tímto způsobem vydělávat na bolestivém kolektivním traumatu.

Řadě návštěvníků přijde kavárna, obchod se suvenýry či relativně tučné vstupné skutečně nevkusné. Někteří pozůstalí - jejichž blízcí (či část jejich ostatků) odpočívají právě ve zmíněné neveřejné části muzea - hovoří dokonce o nestoudné chamtivosti a komercialismu.

Vedení instituce následně kritikům vzkázalo, že muzeum není příjemcem vládních peněz, tudíž je fakticky závislé pouze na neveřejných zdrojích, soukromém financování, dobrovolných darech - a právě příjmech ze vstupného a prodeje suvenýrů.

Nicméně kritické hlasy tento výrok neutišil; a kupříkladu právník Norman Siegel, jenž zastupoval část pozůstalých, reprezentantům muzea později vzkázal, že existuje jednoduché řešení situace. Stačí prý, aby byly ostatky obětí přesunuty na důstojnější a vhodnější místo, což by podle jeho názoru výrazně oslabilo odpor proti prodeji hrníčků, čepic a triček.

V neposlední řadě pak vzbudila kontroverze část výstavy věnovaná příčinám útoku, islámskému radikalismu a vzestupu al-Kajdy. Někteří muslimové kritizovali kurátory, že tato součást vzdělávací sekce zbytečně démonizuje islám jako náboženství. Faktem je, že problematice islámského radikalismu a džihádismu je v rámci expozice poskytnuto jen velmi málo prostoru.

Kostru tvoří krátký filmový dokument, jenž schematicky shrnuje základní fakta o zrodu Usámy bin Ládina a globálního džihádu. Snímek očividně nemá ambici hlouběji osvětlit tuto složitou tematiku, na druhou stranu jasně a srozumitelně odlišuje nemilosrdné vrahy z al-Kajdy od muslimské většiny. Islám zde není dehonestován či představen jako viník.

Spirála zármutku

Muzeum představuje jakýsi labyrint utrpení, bolesti a zkázy, který až na výjimky balancuje na hraně mezi vzděláváním, emocemi a citovým pohnutím. Jakmile vstoupíte do objektu navrženého architektem Davisem Brody Bondem a zamíříte skrze pavilon vyprojektovaný v dekonstruktivistickém stylu norskou architektonickou firmou Snøhetta po schodech do temných podzemních sekcí, ocitnete se v tragickém a pochmurném multimediálním pekle.

Návštěvníci jsou bombardováni útržkovitými výkřiky zděšení, výrazy úzkosti, projevy heroismu, fotografiemi nevěřících přihlížejících, autentickými artefakty a opakujícími se obrazy zkázy. Postupně míjí zbytky schodů, po nichž z budovy utíkali přeživší, žárem zdeformované ocelové nosníky, zdevastované a ohořelé hasičské auto, jízdní kola pokrytá prachem a poničený kus motoru výtahu. Znovu a znovu tak prožívají onen osudný den z mnoha perspektiv a s nevídanou intenzitou.

Obsáhlá expozice je rozdělena na dvě hlavní části – vzpomínkovou sekci In Memoriam sloužící jako pocta obětem a zmíněnou rozsáhlou historicko-vzdělávací pasáž, která se zaobírá jak útokem, tak dobou, která mu předcházela.

Nechybějí podrobné informace o výstavbě dvojčat, technické a architektonické detaily nebo barvité vzpomínky široké palety osobností, jež mají návštěvníkům přiblížit magickou auru dnes již neexistujících věží. Do nejmenšího detailu je pak rozebrán teroristický útok a následné záchranné práce. Tragédii si lze opětovně „projít“ de facto minutu po minutě skrze nespočet audiovizuálních záznamů, fotografií, digitalizovaných dokumentů a věcných pozůstatků.

11. září však nepředstavuje pouze tragédii z roku 2001, tudíž muzeum reprezentuje jenom jeden z dílků složité skládačky. Při odchodu z muzea se patrně leckomu vybaví dalekosáhlé debaty krátce po 11. září, kdy Američané horečnatě diskutovali o tom, jak teroristické útoky v New Yorku a Washingtonu promění tvář Ameriky; podobně jako například po atentátu na Kennedyho. Datum 11. září 2001 nelze chápat jen coby bolavé místo americké historie, ale rovněž jako milník, po němž americká společnost prošla řadou změn.

Atmosféra strachu sice vedla k chvilkovému semknutí se kolem vlajky a posílení pocitu sounáležitosti, ale současně také k omezování občanských svobod, odposlouchávání mobilních telefonů, svévolné kontrole elektronické pošty, rostoucí militarizaci policie, problematickému zadržování osob podezřelých z terorismu a jejich mučení na místech jako věznice Guantánamo. Tyto proměny, případně nepřímé dopady tzv. války proti terorismu, přirozeně nejsou v muzeu explicitně problematizovány - leč při zmínce o 11. září bychom na ně neměli zapomínat.

Autor je doktorandem na FHS UK a napsal knihu Svět očima Samuela P. Huntingtona; muzeum navštívil v červenci 2014