Kultura neznamená jen ubavit se k smrti

Senátor se stal z ředitele Jihočeského divadla Jiřího Šestáka před víc než rokem. Lidé jej do celostátní politiky poslali jako známou a zajímavou osobnost zastupující občanskou společnost v Hnutí Občané pro Budějovice na místní radnici - dali mu přednost před bývalým oblíbeným hejtmanem Janem Zahradníkem z ODS. Do horní komory zkusit posilovat kulturnímu povědomí. Jak mu to jde?

Je to rok a dva měsíce, co jste se posunul jako zástupce občanské společnosti do celostátní politiky. Splnilo to prostředí očekávání, která jste měl?

Jsem zároveň tři roky radním v Českých Budějovicích, takže jsem už měl zkušenosti z politiky a představu, i když ta vrcholná politika vypadá trochu jinak. Šel jsem do této pozice i z prostředí, řekněme, občanského; jsem ředitelem divadla. Konkrétní očekávání jsem ani neměl, spíš jsem byl zvědavý, zda v Senátu najdu témata, kde bych mohl být užitečný.

A co jste našel?

Nějakou dobu to samozřejmě trvá, ale tím, že jsem jediný zástupce z oblasti kultury, mám blízko právě k těmto tématům. I proto přistupuju k politice asi trochu jinak než člen strany ukotvený v partajním systému. Vnímám politiku víc občansky; věřím, že základem demokratické společnosti musí být občanská společnost. Bohužel ale není, a to vidím jako velký nedostatek, který se po revoluci nepodařilo vyřešit. Ta značná nedůvěra politiků k občanské společnosti se stala velkým handicapem současného veřejného prostoru.

Možná je to optický klam, ale zdá se, že politici vnímají občanskou společnost víc než kdy dřív, například protikorupční iniciativa Rekonstrukce státu pronikla i do programů stran a do koaliční dohody. Nemyslíte, že se tedy posunujeme vpřed?

Snad ano, snad i někteří politici sami sebe vnímají jako součást občanské společnosti. Je důležité, aby lidé stále více cítili zodpovědnost za místo, kde žijí, a jako občané participovali jak na občanském, tak na politickém životě. Kdybych měl použít přirovnání, tak vnímám politiku jako orchestr, kde každý hraje dobře na nějaký nástroj. Pokud hraje sám na sebe, nebo hrají skupiny proti sobě, jen aby se přehlušily, je z výsledného díla nesmysl.

A jak je tedy v senátním orchestru někomu, kdo stojí víceméně sám?

Tady je přece jen rozdíl mezi Senátem a poslaneckou sněmovnou. Senát je daleko individualizovanější; dá se tu o tématech hovořit věcněji. Samozřejmě, jsou situace a hlasování, kde jsou zřetelné zájmy některých stran, ale je zde docela dost individualit, které se řídí vlastním rozumem a svědomím. Byl jsem příjemně překvapen, že jsem v Senátu našel veskrze rozumné lidi, většinou kultivované diskuze a jednání, jež nebyla ideově vyhrocená. Mám pocit, že mi kolegové naslouchají a zajímají se o problémy, který řeším.

Například?

Třeba jsem organizoval mezinárodní konferenci o financování divadel, seminář o Národním divadle, taky petici, která šla celou republikou - Pomozte svému divadlu. Tato témata se týkají většiny z nás. Obecným problémem je ovšem sám pojem kultury, případně umění. Z komunální politiky velmi dobře vím, jak se o ní mnohdy diskutuje. Slovo kultura konotuje významy, které jsou zcela závislé na vzdělání politiků.

A to má za následek co?

Je třeba vysvětlovat, že podstata kultury je daleko obsáhlejší a prostupuje celý náš život v mnoha rovinách - a není možné ji spravovat jen pragmaticky. Že nejde jen o to, co je teď, ale je potřeba vidět za horizont profesního či politického života. Jsem z oboru, který vnímá kulturu a vzdělání mnohem silněji, a proto hledám spojence na konkrétní věci. Takže první rok byl dost orientační.

Ale jsou tu i témata regionální, která souvisí s místem, které senátor reprezentuje. Tam se zase snažím pomáhat v oblastech, které přesahují oblasti kultury a umění, třeba v otázce tolerance určitých skupin vůči sobě či v řešení dopravy. Snažím se na místní úrovni spoluvytvářet prostředí občanské společnosti organizování setkání a diskusí.

Je něco, co jste si vážně přál prosadit, ale nepodařilo se vám kolegy přesvědčit?

Ano. Navrhoval jsem na nejvyšší státní vyznamenání pilota RAF Milana Malého, který bojoval u Tobruku. Znám jeho osud velmi dobře. Vypadalo to velmi nadějně, kolegové návrhu dali podporu, ale ve finále nenašel podporu u prezidenta republiky. To mne velmi mrzí a vnímám to nikoli jako prohru osobní, ale obecné slušnosti a vděku.

S kým spolupracujete nejvíc? 

Má situace trochu zjednodušená tím, že jsem členem malého klubu Starostové a Ostravak - a byť spolupracujeme úzce s Klubem Otevřené demokracie, jsme v senátu v menšině. Dominantní je skupina senátorů za ČSSD, kteří jsou schopni si prohlasovat rozhodnutí, která chtějí. Ale u některých věcí jsem se setkal s porozuměním napříč stranami a kluby, teď třeba ohledně oné petice divadel, ze které vyplývá potřeba zákona o veřejnoprávních institucích. Na druhou stranu jsem očekával, že některé věci můžou jít rychleji – na což jsem zvyklý. V politice je přece jenom setrvačnost daleko větší, člověk se musí obrnit trpělivostí a přesvědčovat a vysvětlovat.

Jak si vysvětlujete, že kultura je takový otloukánek ve vysoké politice? Jsme země s poměrně silnou kulturní tradicí, ale například o ministerstvo kultury a tedy možnost kulturu v zemi obohacovat se strany zrovna neperou.

Ano, máme společnost a zemi, která má svoji kulturní tradici. Bohužel ta tradice zůstává osamocená, protože nám chybí vzdělání, které umožňuje si tuto tradici uvědomit, rozvíjet ji a obohacovat. Žijeme ve společnosti, kde upadá obecné vzdělání, kde lidé nemají pocit, že jsou zodpovědní za svoji minulost, za tradice svých předků. K tomu prostě nejsme vedeni. To je věc výchovy v rodině, ve školách, sebevzdělávání. A potom je jasné, že lidé, kteří se stanou politiky a nemají - řekněme všeobecné - vzdělání na vysoké úrovni, jsou zaměřeni jen na určitou část lidského života, spíše na tu pragmatickou. Je třeba, abychom my, kteří jsme – věřím - schopni podávat tuto zprávu o potřebě kultury a umění, apelovali a znovu a znovu si dávali práci s vysvětlováním.

Míra vzdělanosti je lepší než kdy dřív, počet vysokoškoláku v zemi rychle rostl, tak o co opíráte svůj pocit o nedostatečném vzdělání?

Stěžejní není počet vysokoškoláků, ale kvalita vzdělání. Můžeme mít 99 procent populace s vysokoškolskými diplomy, ale přesto můžeme být obecně nevzdělaní. Záleží na kvalitě vzdělávacího procesu, je třeba, aby se lidé nezajímali jen o jeden obor, ale snažili se právě o co nejširší všeobecné vzdělání. A také umět své poznatky zasazovat do kontextů, vnímat souvislosti. O9 čem si může popovídat inženýr chemie s chirurgem, aby si vzájemně rozuměli? Většinou o těch obecnějších tématech. Obyčejně to bývalo umění, společenské vědy, historie, hobby - tedy oblasti, ve kterých jim odborný jazyk není na překážku.

Co s tím?

I v tomto spatřuji velkou úlohu ministerstva kultury a ministerstva školství, aby úzce spolupracovala. Ministerstvo kultury se bohužel v poslední době nechalo zatlačit do role jakéhosi správce nemovitého majetku kulturního dědictví a ustoupilo z pozice kultivátora, udržovatele živého umění, neosvětluje svou funkci. Těm lidem, kteří jej vedli, do značné míry stačilo, že byli ministři. Možná neměli podporu svých partají nebo jiných ministrů, každopádně výsledek je, že byli zatlačeni do kouta. Samozřejmě, že mezi nimi byly velké rozdíly. Někteří z toho byli velmi nešťastní, třeba Pavel Tigrid, někteří to vzali jako nějaký úřad, o kterém ani nevěděli, co znamená, protože na něj nebyli připraveni. Určitě je to taky pozůstatek éry komunismu.

A stále nezmizel?

Bohužel zúžení slova kultura jsme provedli především po roce 1989. Dovolili jsme tento pojem suspendovat na volnočasovou aktivitu, na marginální téma v éře volné ruky trhu. Za to si ovšem můžeme všichni, celá společnost by měla upozorňovat na to, že kultura není jen sledování televize, že nejde o ono „ubavení se k smrti“. Ale že jde o především věc, která prostupuje celé naše životy a určuje jejich kvalitu. Součástí kultury je náš vtah k vlastní minulosti, odpovědnost k budoucnosti i odvaha žít sebevědomě a pokorně. To všechno je kultura.

Nedávno proběhla v Senátu debata o doporučeních Evropské komise k integraci Romů, Senát je nakonec odmítl a mnozí doprovodili projevy primitivismu. Jak si vysvětlujete nechuť řešit tak závažný problém – a kde jinde, když ne v horní komoře by měl člověk očekávat nadhled a znalosti?

Kdybych to opět přirovnal k orchestru, je třeba, aby byl Senát složen z pestré palety zástupců společnosti. Je tam dost starostů a lidí, kteří stáli ve vedeních měst a obcí, či byli hejtmany. Ti jsou zkušení, mají kontakt s každodenním životem, řeší praktické věci. Chybí tu ale větší zastoupení akademicky vzdělaných lidí, historici, filozofové, teologové, kteří by uměli témata uchopit s nadhledem; upozornit, že problém, který se právě řeší, neexistuje jen teď a tady, ale je nadčasovější.

Čím to je?

U některých hraje určitě roli opatrnost až averze vůči EU, která vzniká mnohdy v úřadech, které jsou pod tlakem mnoha nařízení, tabulek a vyplňování tisíců papírů pro byrokratický aparát EU. Pro mnoho politiků to představuje ztížení jejich práce. A popravdě řečeno zbytečné ztížení. Oni se pak na určitý problém dívají v daný moment; podstatně hůře se jim daří dívat se na věci z pohledu dalších deseti dvaceti let.

Pokusil jste se při debatě o postavení Romů nějakými argumenty kolegy k nadhledu ponouknout?

Ano, nicméně pohybujete se na nejvyšší úrovni, kdy člověk by měl vstupovat do debaty tehdy, kdy dobře ví, o čem mluví. Měl by být perfektně informován a uvědomovat si dopad toho, co říká. A to není lehké. Přicházím z profesně odlišného prostoru a teprve se hlouběji seznamuju s problémem rasového napětí. Jistě, vnímal jsem ho celý život, ale nešel jsem do hloubky sociálního zabezpečení, sociálních problémů, zaměstnanosti, školství a všeho, co téma spolužití s menšinami či skupinami představuje. Jde o to, abych na této úrovni politiky a rozhodování neříkal jen své pocity. Stejně jako já potřebuju partnera, který nebude říkat své pocity z oblasti kultury a umění založené na tom, co včera slyšel na trhu. Jinak všem sklouzne do jakéhosi tlachání. Takže jsem zatím opatrný.

Jste senátor, takže byste se měl umět do problematiky dostat. Koneckonců loňská vlna rasové nesnášenlivosti v zemi začala hádkou dvou dětí na pískovišti ve vašem městě, Českých Budějovicích?

Právě v Budějovicích, na malém vzorku, se snažím chápat celou situaci. Ale je nutné říci, že Budějovice nejsou typickým příkladem. Jinak se snažím se spolupracovat s lidmi, kteří se této problematice odborně věnují. A jsou na obou stranách problému.

Víte tedy například o tom, že stát zřizuje odborně velmi fundovanou Agenturu pro začleňování sociálně vyloučených lidí? Jen není vidět, že by její poznatky a znalosti aplikoval.

Vím o ní, ale v kontaktu s jejími lidmi blíže nejsem. Samozřejmě, bylo by dobře, aby dostali prostor specialisté a lidé jim naslouchali. Na druhé straně si uvědomuju to, co znám i z komunální politiky, že každodenní provoz města přináší tolik problémů, že politik není schopen všechno obsáhnout, všemu se věnovat. Ta přepestrost problémů a starostí přináší nebezpečí, že někdy dá na prefabrikovaný názor stranického aparátu. Přijde mi, že mnohdy trvá onen komunistický zvyk, že se věci prosazují podle stranických sekretariátů a odborníci jsou mnohdy ze hry.

Což je frustrující, řešení se oddaluje a nechává se zase na příště, po volbách. Často se nepostupuje podle odborných hledisek, ale podle toho, jak to u voliče mediálně ovlivní partaj. Já jsem manažer, mám jiné návyky, ale když je chcete aplikovat v politickém životě, zjistíte, že vám ti lidé sice rozumějí, ovšem nepodpoří vás; máte jiné zájmy, jste z jiné strany, nebo se prostě jen blíží volby a vy byste z toho mohli vyjít jako ti mediálně úspěšní. To mi hlava nebere, ale je to realita.

Nastal někdy za ten rok moment, kdy jste se chytl za hlavu, proč jste do toho senátu vůbec chodil?

Ani ne. Jednoduché to nebylo kolem prezidentské amnestie a podání žaloby na Václava Klause, to byla pro mě velmi složitá situace, protože jsem prostě nepočítal s tím, že se do takové situace můžu dostat. Musel jsem se tím vypořádávat vnitřně, je to věc svědomí a občanské zodpovědnosti, ale v jiné rovině. Jako občan můžete říct věci kdekoli naprosto bez obalu. Jako politik musím ty věci daleko víc zvažovat, můj hlas má najednou daleko větší dopad, nejen mediální. Svým slovem uvádíte věci do pohybu - a mnohdy k nedohlédnutelným důsledkům. S tím jsem se musel učit žít.