Energie z kosmu

Povídka Isaaca Asimova Rozum z roku 1941 se odehrává na vesmírné stanici, která zachycuje sluneční energii a vysílá ji pomocí mikrovlnných paprsků k Zemi a dalším planetám. Přenos řídí robot přezdívaný Chytroušek, jenž si vytvoří vlastní náboženství a nedbá pokynů dvou astronautů, kteří na stanici přiletí. Jelikož se blíží sluneční bouře, pozemšťané se obávají, že Chytroušek paprsek mířící k Zemi neudrží v ohnisku. Svazek energie by pak zasáhl města a sežehl je.

Díky robotově zbožné touze, aby zásobování energií nepřestalo fungovat, se však nakonec nic zlého nestane. Morální ponaučení zní: Činy jsou důležitější než víra.

Dnes už na zázraky, které může přinést solární energie z vesmíru (space solar power, SSP), nevěří jen roboti ze sci-fi povídek; tato myšlenka má v současnosti sice nevelký, leč rostoucí počet přívrženců i mezi lidmi. Základní idea je prostá. Sluneční světlo je nejbohatším a nejčistším zdrojem energie. Čtyřiadvacet hodin denně proudí každým čtverečním kilometrem prostoru kolem zeměkoule 1,3 gigawattu energie. Lze ji zachycovat soustavami fotovoltaických článků upevněných na družici na oběžné dráze.

Solární články by byly osvícené po celý den, bez ohledu na počasí nebo roční období, čímž by se odstranil jeden z hlavních problémů využívání solární energie na zemském povrchu. Jelikož v cestě nestojí atmosféra, která by pohlcovala nebo rozptylovala příchozí sluneční světlo, solární panely ve vesmíru by produkovaly oproti těm na Zemi více než pětinásobek energie. (Některé návrhy systémů SSP počítají se soustavami zrcadel nebo čoček, které by světlo soustřeďovaly na menší soubor panelů.)

Logickým řešením by bylo umístit satelit na geostacionární dráhu, 35 800 kilometrů nad zemským rovníkem, kde by družice absolvovala jeden oběh planety za den, a tudíž by se (ze Země) zdálo, že „visí“ stále nad týmž bodem zemského povrchu – stejně jako komunikační družice šířící televizní signál.

Solární družice by zachycenou energii vysílala k Zemi v podobě mikrovlnného paprsku, který by přijímala obrovská soustava antén rozkládající se v otevřené krajině na několika čtverečních kilometrech. Hustota výkonu paprsku na přijímači by byla o málo větší, než jaká uniká z domácí mikrovlnné trouby, takže by neexistovalo nebezpečí, že dojde k sežehnutí celých měst. Mikrovlnné přenosy dat se už používají v telekomunikacích, aniž by to nějak škodilo přírodě.

Zájem má armáda

Koncept SSP v roce 1968 poprvé postavil na vědecký základ Peter Glaser z konzultantské společnosti Arthur D. Little. Od ropných šoků na počátku 70. let pak americké ministerstvo energetiky tuto myšlenku zhruba každých deset let oprašovalo a přehodnocovalo. Zvažovali ji také vesmírná agentura NASA a velcí výrobci letadel jako Lockheed Martin a Boeing.

Různé studie ukazují, že SSP nestojí v cestě žádná technická překážka. Pokrok ale vždy ztroskotal na kompetenčních sporech mezi jednotlivými úřady. „Potíž je v tom, že ministerstvo energetiky se nezabývá vesmírem a NASA se věnuje vesmíru, nikoliv energii,“ poznamenává autor další nedávné studie SSP, plukovník M. V. Smith z Národního bezpečnostního úřadu pro vesmír (National Security Space Office, NSSO), výzkumného oddělení Pentagonu.

Celý článek vyjde v pondělním vydání Respektu.