Co udělal ústavní soud se zdravotnictvím

Takže co se vlastně stalo: Ústavní soud si nadále myslí, že rozdělit zdravotní péči na standardní a tu nadstandardní je v pořádku. Vymezit, co kam patří, může podle ústavy jen zákon. Ústavní soudci zjistili, že zákon podmínky nestanovil jasně a přesně, pouze obecně - a že seznam lepších a dražších úkonů a materiálů, za něž si lze připlatit, v zákoně není.

Proto ho zrušil, respektive vrátil politikům, ať to udělají znovu a lépe. Úkony a materiály, za něž si lze připlatit, totiž nemůže podle ústavy stanovit pouze ministerská vyhláška, jako tomu bylo dosud. Do té se dá v tichosti a bez diskuse zasahovat, připisovat do ní a škrtat přes noc, aniž potenciální pacient případně ví, co se pro něj zrovna mění a proč.

Interpretace, že soud zrušil nadstandardní péči, je zavádějící.

Ústavní soud požaduje větší srozumitelnost pro uživatele zákonů, v tomto případě pacienty. Chce, aby byl onen seznam nadstandardních věcí byl napsán v zákoně; ministr Lubomír Heger počítal do budoucna téměř se 70 položkami, už dnes jde například o lehčí sádru či kvalitnější oční čočky nebo očkovací sérum.

A to je všechno. Interpretace, že soud zrušil nadstandardní péči, je zavádějící – záleží na politicích, jak rychle dají vše do pořádku tak, aby to bylo v souladu s ústavou. Jak už Heger řekl: prostě to napíšeme do zákona. 

Momentální politická situace – kdy už za chvíli ministrem nebude a není ani jasné, zda budou předčasné volby – může situaci protahovat, to je pravda. I když nejspíš i budoucí ministr (na jak dlouho nevíme) Rusnokovy vlády Martin Holcát chce situaci rychle řešit - a rovněž sociální demokraté, kteří by tu podle všeho měli brzy vládnout, se bez plateb za lepší péči do státní kasy neobejdou.

Druhá věc, o níž ústavní soudci rozhodli, je stokorunová platba za den v nemocnici, tedy ona stovka za postel a jídlo – požadují ji něčím limitovat, aby člověka, který je sociálně slabší a musí být v nemocnici dlouho, platba neutiskovala k neúnosnosti. Do zákona nejdříve vešla šedesátikorunová položka zdůvodněná „hotelovými službami“ (proti té ÚS v minulosti nic nenamítal), které nejsou součástí zdravotnické péče, později zvýšená na stokorunu. Ústavní soud k odmítnutí stokoruny vedlo přesvědčení, že takové zvýšení platby je příliš výrazné.

Do konce roku zůstává platba na stokoruně jako doposud, tolik času dal Ústavní soud politikům na to, aby se ohlíželi i na sociálně slabší, kteří v nemocnicích tráví delší dobu. A limitovali platbu například maximální roční výší. Ústavní soud poukazuje na to, že například na jednotce intenzivní péče nebo na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, kde skončí člověk v ohrožení života na hadičkách, lze těžko mluvit o posteli, na níž leží, jako o „hotelové službě“, a mělo by se rozlišit, kdy za postel platit jako za hotel, a kdy ne.

Vypadá to srozumitelně. Za nelogické nepovažuje rozhodnutí Ústavního soud ani ministr  Heger, průkopník této části zdravotnické reformy. Začíná v omezeném čase pracovat - i když už nejspíš pro svého následníka - na tom, aby se do zákona zavedl sociální strop pro platby za pobyt v nemocnici a seznam nadstandardu přesunul z vyhlášky do zákona, kam patří.

To je všechno.