Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Filmové vývary

Vlk z Vinohrad se nažral. Poslední film Jana Němce je spiklenecký podnik

(Nejen) filmové vývary z letošního ročníku karlovarského festivalu

05

Snímek Vlk z Královských Vinohrad, který je tak trochu i z pietních důvodů jedním ze dvou českých zástupců v soutěži karlovarského festivalu, předcházelo nevyhnutelné očekávání. Jde o poslední film režiséra Jana Němce, jenž zemřel letos v březnu, den před koncem natáčení. Podařilo se mu rozloučit s gustem?

Přihodil se na konci autorovy kariéry malý zázrak, který by nabídl aspoň v náznacích paralelu k jeho výjimečným počátkům? Zázrak, na nějž se navzdory nevyrovnané porevoluční filmografii pořád čekalo? Vlk z Královských Vinohrad „dokumentující“ život Jana Němce od roku 1968 do porevolučních let z této odpovědi poněkud utíká: není to film v pravém slova smyslu. Spíš jde o spiklenecký podnik obdivovaného učitele a jeho žáků.

Reklama
Reklama

Čtěte také: Filmové vývary – Respekt na karlovarském festivalu

Němec vždycky rád vyprávěl a vždycky se rád poslouchal. A nikdy se tím netajil. Dokázal vyprávět a napůl pábit báječně barvité historiky, jichž byl většinou hlavním aktérem. V roce 2011 je vydal v povídkové knize Nepodávej ruky číšníkovi, která se stala napůl vyfabulovanou kronikou jeho života. V 60. letech stál coby prominentní filmař na špici československé nové vlny, následující dvě dekády se protloukal v Německu a hlavně ve Spojených státech. Po revoluci se vrátil do Česka a pasoval se do role solitéra – onoho vlka, který těžil ze svého jména.

Pohřeb komunismu

Němcův osud je v hrubých obrysech obecně známý. Povídky tuto základní kostru obalily šťavnatým a libovým masem, z nichž snímek servíruje ty pro Němce zlomové a filmařsky vděčné: Cannes 1968, dramatický odlet ze země, snaha získat peníze od Donalda Trumpa, natáčení svatebních videí v Los Angeles, návrat do vlasti.

https://www.youtube.com/watch?v=uyud16b4SUQ

Zároveň jsou to příhody, kdy může Němec nechat naplno propuknout svoji ironii smíchanou se sebevědomím a drzostí. Němec zde tak vítězí nad komunistickou byrokracií, když armádního kapitána přesvědčí, že Franz Kafka nebyl kontrarevolucionář, ale bojovník proti buržoaznímu způsobu života. Vítězí i nad americkou byrokracií, když washingtonského byrokrata přesvědčí, aby mu dal povolení odjet do Československa kvůli pohřbu… komunismu.

Je přitom cosi paradoxního na tom, že tvůrce, který byl fascinován obrazem a uměl jím neopakovatelně vyprávět, zvolil pro svůj vlastní příběh slovo. Celý film uvádí a vypráví Karel Roden coby Němcovo alter ego. Režisér porušil pravidlo, že literaturu neadaptuje doslovně. Chtěl publikum okouzlit a pobavit historkami - což se mu nezřídka i daří.

04

Není třeba to komplikovat. Ego Jana Němce bylo pověstné – jeho životní i tvůrčí partnerka Ester Krumbachová, s níž krátký čas tvořil kongeniální dvojici, jej kdysi nazvala „egoistickým parchantem“. Když na začátku Roden říká, že je to film o muži, jehož celý život zajímaly úspěch, sláva a moc, myslí to ironicky jen napůl.

Němce kromě filmu opravdu zajímaly úspěch a sláva - podobně jako hrdinu snímku Vlk z Wall Street, kterého název parafrázuje. Nic ve zlém. Peníze, ženy a příjemný život. I když část jeho bonvivánství a provokatérství byly dobře opečovávaným veřejným obrazem a autostylizací. Možnost natočit film o sobě, o svém životě, a zakonzervovat tak ve svém milovaném médiu vlastní osud, byla jistě lákavá.

Hravá improvizace

Němec svým způsobem po celou porevoluční kariéru směřoval k tomuto filmu; o sobě točil v Krajině mého srdce či Nočních hovorech s matkou. V mladé generaci filmařů, kterou fascinoval a dokázal oslovit nejen ranými filmy, ale i uvažováním o kinematografii a šarmem, našel pro takovou věc spojence. Druhý režisér Tomáš Klein, student FAMU, po Němcovi film dokončil. Tomáš Michálek jej produkčně zaštítil pod značkou MasterFilm.

Jiří Mádl se nechal přemluvit v kavárně Slavie, že on je ten pravý, kdo by měl hrát Němcovo druhé alter ego, režiséra Johna Jana. Němec nechtěl nikoho, kdo by se mu fyzicky podobal, ale herce s „dravou energií“. A Mádl, který se z kategorie populárního herce nebál probourat do režie a scenáristiky, takový podle něj byl. Podobnou energii měl během svého věčného světoběžení i Němec, jak říkal.

09

Vlk je do značné míry improvizovaný, hravý. Na začátku je záměrně téměř polo-amatérský. tedy v epizodě z Cannes, kde Němce podle jeho konspirační teorie francouzští režiséři rozpoutáním revoluce záměrně připravili v roce 1968 o trofej za snímek O slavnosti a hostech. Žádné složitě komponované scény, aranže, ale tak trochu falešné cinema verité. Guerilla na Croisette. Záběry na červený koberec, holčičí prdelky a policisté ukazující stříbrnému kabrioletu cestu z canneské skrumáže jsou prostříhané s herci, kteří dávající tvar Němcovu vyprávění, i s frankfurtskými párky. Trochu drbů z dějin Filmexportu – exportní organizace státního monopolu. Současnost hraje minulost. Cannes 2015 hraje Cannes 1968.

Kde je třeba, pomáhá si Němec archivními záběry nebo záběry ze svých filmů. Ty pak zpětně propojuje ve fiktivních rekonstrukcích s hranými scénami. Mádl coby Němec například režíruje V žáru královské lásky a křičí pokyny do neexistujícího davu na Václavském náměstí, který je vzápětí nastřižen záběrem z filmu s rozdivočelou Ivanou Chýlkovou. Je v tom radost, hravost, vzájemné naladění na stejnou notu. Celý film uzavírá scéna, kdy Němec dává svým charakteristickým diktátorským tónem Mádlovi instrukce nad talířem s rybou. A herec oddaně žvýká ukrojený ocas.

K ironickým vrcholům patří moment, kdy Němec získal Jiřího Menzela, aby mu ve filmu zahrál sebe sama těsně po listopadu. Ironie proto, že Menzel byl Němcovým tvůrčím i morálním protikladem a ve filmu jej bohorovně vítá do vlasti, jako by dvacet let komunismu neexistovalo. Němec si té poťouchlosti byl stoprocentně vědom.

08

Je jistě možné Vlka z Královských Vinohrad brát jako počin malicherného starého režiséra, který i po téměř půlstoletí trpce nese, že mu v Cannes Francouzi zmařili kariéru, a rozhodne se ještě jednou světu sdělit svoji teorii. Starce, který by pořád koukal po holkách. Do určité míry to jistě je film ega, ale zároveň se tu linou citlivější spodní proudy filmaře ohlížejícího se za svým životem. Tvůrce, který se chápe s elánem i poťouchlostí své další šance. Tvůrce, kterému je dobře v mladé energii. Otce, jenž věnuje film své dceři.

Vlk z Královských Vinohrad se zrodil z respektu a obdivu studentů k jejich učiteli. Pro obě strany to byl evidentně příjemný a nejspíš i vzájemně formativní zážitek. To je z filmu cítit a je to nesmírně sympatické. Ale je to taky nakonec trochu málo.

Čtěte také: Online zpravodajství z festivalu na Aktuálně.cz

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 313
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte