Vary: Německý humor, rumunská korupce a mrtvý Radcliffe

Přes dvě stě filmů za osm dní - což je várka, kterou letos nabídne nadcházející festival v Karlových Varech - je jednoduše hodně. Dramaturgie tak hledačům výjimečných filmových zážitků nevyhnutelně hází pod nohy snímky podprůměrné či přímo odstrašující; stačí vzpomenout na všechna peruánská dramata o tom, že dívce ukradnou kolo. Z logiky věci totiž všechny filmy výjimečné být nemohou. A zkrotit programový labyrint tak bývá úkolem hodným stachanovského plánovače, který po pečlivé rešerši vše vměstná do přehledné tabulky a snaží se pak s vypětím sil koordinovat naplánované časy s festivalovým provozem. Pobíhání mezi projekcemi a časové harmonogramy jsou na vás, my vám nabízíme několik tipů na filmy, kterými je zaplnit:

Toni Erdmann (Maren Ade, Německo / Rakousko, 2016)
Němci prý nemají smysl pro humor. Dost možná. Letos v Cannes tuhle letitou pravdu podvracel snímek Toni Erdmann o otci, jenž se snaží svéráznými pokusy a rošťárnami (legrační paruky, falešné zuby, opičí kostýmy, make-up ze slasherových filmů) obnovit kontakt s dcerou zcela pohlcenou korporátní kariérou – radí naftařské společnosti v Bukurešti, jak zvýšit tržby propouštěním. Publikum na festivalu v Cannes film přijalo jako komedii; navzdory tomu, že režisérka Maren Ade prý točila drama. Každopádně něco z příběhu o odcizení a hledání v moderní společnosti rezonovalo zcela univerzálně a film patřil k největším překvapením letošní soutěže, přestože na žádnou z cen nedosáhl. Je to malý kousavý zázrak, napsal britský deník The Guardian. Britové jsou naopak proslulí smyslem pro humor, takže slibné doporučení.

Intimní osvětlení (Ivan Passer, Československo, 1966)
Rozum zůstává dodnes stát podobně, jako se zastavil vaječný koňak ve sklínkách trpělivě nakloněných k hrdlům účastníků nedělního oběda. Ivan Passer už by po svém prvním (a posledním – následně emigroval do Spojených států) snímku realizovaném v Československu nikdy nemusel natočit nic jiného. I tak by po něm zůstala famózní, s pomalým poetismem se linoucí stopa Intimního osvětlení, které patří k nejlepším dílům už tak výjimečného období tuzemské kinematografie 60. let. Často se mluví o československém zázraku, ale už se pozapomíná, že velký zázrak tvořily zázraky malé. Čímž Intimní osvětlení je. Podobně výrazný debut – i když tonálně i vypravěčsky zcela na jiném pólu – jako Démanty noci. Setkání bývalých spolužáků Passer proměnil v absurdně dojemnou a dojemně absurdní existenciální etudu. Zrestaurovaná verze, velké plátno, jedinečná příležitost.

Zkouška dospělosti (Cristian Mungiu, Rumunsko, 2016)
Další z filmů stálice rumunské nové vlny, držitele Zlaté palmy z roku 2008 za totalitně-intimní drama 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny. Mungiu se tentokrát v příběhu o dilematu doktora, který chce pro svou dceru lepší budoucnost mimo Rumunsko, soustředí na otázku „dobré“ korupce. Reakce jsou protichůdné: od sdílené ceny za režii po výtky některých kritiků, že Mungiu navzdory formální disciplíně příliš káže a moralizuje. Namísto, aby jen pozoroval realitu (post)totalitní země. Což je osvědčená distanční metoda, na níž stojí do velké míry úspěch moderní rumunské kinematografie. Možná je film i zkouškou dospělosti pro samotného tvůrce.

https://www.youtube.com/watch?v=VimmuogOOks

Spojené státy lásky (Polsko/Švédsko, 2016)
Rumuni nejsou jedinou východoevropskou kinematografií, která k sobě v poslední době poutá pozornost. Zrak filmového světa se čím dál tím častěji stáčí i k Polsku. Poláci, jak se tradičně říká v tuzemských luzích a hájích, „to měli jinak“. Myšlena je společnost a kultura během komunistické totality. „Jinak to mají“ i dnes. Myšleno ve filmu. Snímky polských tvůrců jsou v porovnání s těmi českými civilní, syrové, často suverénní a obsahově přeshraniční. Spojené státy lásky nabízejí prostřednictvím životů čtyř žen hledajících blízkost pohled na tápání (ve) společnosti porevolučních 90. let, které je sdílné nejen pro náš geografický prostor, ale soudě dle ceny za scénář na letošním Berlinale jej i s přehledem přesahuje.

Švýcarák (Daniel Scheinert, Daniel Kwan, USA, 2016)
„Emo odpověď na 2001: Vesmírnou odyseu Stanley Kubricka“ - to je podle serveru rogerebert.com snímek Švýcarák autorské dvojice Dan Kwan a Daniel Scheinert aka The Daniels. Hanksův Trosečník pro hodně nezávislé. Depresivní Hank (Paul Dano) uvízlý na opuštěném ostrově zvažuje sebevraždu, když mu vlny přinesou nečekaného parťáka – tělo mrtvého muže (Daniel Radcliffe). Přestože se ho Hankovi nepodaří oživit, stane se jeho společníkem. Vypráví mu o životě, o vztazích, o všem, co ví. Tělo totiž dokáže mluvit, ale jinak zapomnělo všechno. Hank postupně zjistí, že tělo, které pojmenoval Manny, může využívat mnohofunkčně jako „švýcarák“: jako továrnu na plyn, vodní pumpu, sekyrku… Radcliffe chce opravdu, ale opravdu hodně setřást přízrak Harryho Pottera. Pokud se mu to nepovede tímhle filmem, pak už zřejmě ničím.

Paterson (Jim Jarmusch, USA, 2016)
V soutěži v Cannes lehce přehlížený, ale údajně neprávem. Jim Jarmusch žije coby režisér už nějakou dobu z podstaty. Mistr filmového zenu (Ghost Dog) se pohodlně usadil v odlehčenějších žánrovkách s „twistem“ (Zlomené květiny, Hranice kontroly), který ale většinou netwistoval dostatečně, aby dokázal snímky vynést z vypravěčského průměru. Paterson by podle prvních reakcí měl být našlápnutím novým směrem. Navzdory zdánlivé obyčejnosti premisy – jde o příběh řidiče autobusu a básníka zasazeného do městečka Paterson ve státě New Jersey. Ghost Bus, který řídí rytíř Jedi temné strany síly Kylo Ren (Adam Driver). Ona ta premisa možná nebude zase tak obyčejná.

https://www.youtube.com/watch?v=vWHA1lcjUt4

Odpoledne (Tsai Ming Liang, Tchaj-wan, 2016)
Zaostřete na pomalu plynoucí čas - ostatně, jak se na filmový festival sluší a patří. Kde jinde zpomalit a vystoupit z běžného středního proudu často prefabrikované kinematografie. Na Odpoledne si vyhraďte celé odpoledne. Možné pokračování jednoho z nejsilnějších filmů loňského ročníku - Cesty na Západ, kde tchajwanský režisér zcela prakticky obrazem a časem meditoval nad možnostmi a silou filmu. V Odpoledne – opět zařazené do sekce Imagina – na ploše 137 minut zachycuje v jednom záběru v ruině domu rozhovor se svým dlouholetým hercem Lee Kang Shengem. Příslib dozvědět se o kinematografii v několika rovinách zase něco nečekaného.