Všechno to začalo kvůli několika okrasným dřevinám. Minulé úterý se pokusila skupina asi padesáti aktivistů zabránit kácení stromů v parku Gezi, jednom z posledních zelených míst v centru Istanbulu. Vláda premiéra Recepa Tayyipa Erdogana rozhodla o zrušení parku a jeho nahrazení nákupním centrem bez jakéhokoliv dialogu s veřejností. Ochránci životního prostředí se to - inspirováni zřejmě protesty v New Yorku či v Madridu - pokusili napravit okupačním happeningem.
Když ráno skupina aktivistů přišla k parku, buldozéry již začaly vytrhávat oplocení. Přesto se ekologům s pomocí známého režiséra a opozičního poslance za socialistickou stranu Sirri Süreyya Öndera podařilo dělníky na čas zastavit. Önder se sám před jeden z buldozerů postavil, aktivisté zde pak rozbili stany a začali s okupací. Postupně se připojovali další ochránci životního prostředí, známí turečtí umělci i představitelé hlavní opoziční strany (Republikánské lidové strany). Tři dny tu mezi smokvoněmi pak tančili, zpívali a organizovali workshopy.
Pak přišel moment, který z protestů učinil možná největší výzvu deset let trvající a ekonomicky úspěšné vlády Recipa Erdogana. Při úsvitu do tábora bez varování vpadly policejní oddíly. Demonstranty rozehnaly pomocí vodních děl a slzného plynu. Podle tureckého serveru
Hürriyet
byl během brutálního zásahu policie zmiňovaný poslanec Önder zasažen do ramene nábojnicí se slzným plynem. Těžkooděnci zapálili část stanů a jako lavina se začaly sociálními sítěmi šířit informace o násilném zásahu bezpečnostních složek. Vzápětí vyšly tisíce Turků po celé zemi do ulic a začalo se hovořit o tom, že možná začíná „Smokvoňová revoluce“. Mladí lidé v celé Evropě se začali zajímat o Turecko a na sociálních sítích o ní začali sdílet novinky.
Mosty, které rozdělují
Rozehnání demonstrace v parku Gezi - jakkoliv tvrdé - ale nebylo hlavní příčinou masových demonstrací. Spíše bylo jejich roznětkou. Projevila se pak nespokojenost a frustrace sekulární části společnosti s vládou islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje. Podle Firata Demira z Oklahomské univerzity, se Recep Erdogan a jeho strana v poslední době přestávají ohlížet na opozici a občanskou společnost a starají se jen o své vlastní zájmy. Demir se obává, že bude z Erdoganovy strany narůstat snaha o vytvoření autoritativního režimu.
Premiér je ve funkci premiéra již od roku 2003 a nedávno se nechal slyšet, že hodlá v srpnu 2014 kandidovat na post prezidenta. Na začátku svého funkčního období přitom působil poměrně liberálně, avšak nedávno začaly přibývat nábožensky motivované soudní spory a vláda prosadila přísné restrikce na prodej lihovin. Když minulý týden parlament projednával tento zákon o zpřísnění prodeje alkoholu, Erdogan ve svém proslovu řekl: „Jestliže je respektován zákon, který sepsali dva opilci, proč byste měli odmítat zákon, jenž je přikázán islámem?“ Turecká média spekulují, že „dvěma opilci“ měl na mysli zakladatele moderního tureckého státu Mustafu Kemala Atatürka a jeho nástupce v prezidentském úřadě Ismeta Inönü.
Podle britského týdeníku The Economist se Turecko v období Erdoganovy vlády stalo zemí s největším počtem uvězněných novinářů na světě. Proto není divu, když na jedné z protestních akcí šéf hlavní opoziční strany Kemal Kilicdargolu prohlásil: „Recep Tayyip Erdogan je diktátor – nyní je na čase, aby odstoupil!“
Kromě plíživé islamizace země a posilování vůdcovského principu, tureckou veřejnost v poslední době pohoršila série kontroverzních stavebních zakázek. Trnem v oku veřejnosti není pouze stavba nákupního centra namísto parku Gezi, ale také necitlivá přestavba historických čtvrtí v okolí nedalekého náměstí Taksím. Tyto stavební práce jsou prováděny společností Calik Holding, za níž podle amerického novináře Davida Kennera stojí Erdoganův zeť.
Jiný blízký premiérův spojenec a primátor Istanbulu Kádir Topbaş si prosadil stavbu mostu podle vlastního návrhu v centru města na Bosporu. Kritici této stavby poukazují nejen na to, že gigantický most nenávratně poškodil panorama starého města, ale také na nesrovnalosti během výběrového řízení. Druhý most na sever od města prosazuje sám Erdogan, společně se stavbou letiště za 29 miliard dolarů.
Most má být mimochodem pojmenován po sultánu Selímovi I., nechvalně proslulém masovým vyhlazováním šíitské sekty Alevitů, která v moderním Turecku tvoří největší náboženskou minoritu. Alevité jsou také hlavní oporou syrského režimu Bašára Asada, který vede krvavou občanskou válku s rebely podporovanými Ankarou. Právě turecká podpora syrských rebelů je jednou z věcí, proti kterým se turecké veřejné mínění důrazně ohrazuje.
Vzestup a pád „tureckého zázraku“
Turecko bylo v posledních letech považováno za vzor demokratizace a liberalizace trhu pro ostatní muslimské státy. Navíc díky svému členství v NATO představovalo jeden z mála stabilních států v oblasti Blízkého Východu. Jenže místo západního modelu začíná připomínat spíše model ruský.
Za dobu Erdoganovy vlády došlo k ztrojnásobení ekonomického výkonu země a tak si premiér může skrze sociální podporu a snižování daňové zátěže „koupit“ chudší a nábožensky více orientovanou část elektorátu. Právě kvůli hospodářskému vzestupu - stejně jako v případě Ruska - mohla Strana spravedlnosti a rozvoje vyhrát troje parlamentní volby za sebou a nadále posilovat svoji pozici. Nicméně poslední dny ukázaly, že Erdogan zapomněl na druhou, sekulární část populace, která se nyní jednoznačně postavila za zachování pluralismu a demokracie.
Muž, který by jediný mohl něco změnit, raději dělá, že se ho celá situace vůbec netýká. A Turecko mezitím krvácí, nejen pro okrasné dřeviny, ale hlavně pro vlastní svobodu.
V minulých dnech demonstrace dále nabraly na síle. Podle ruského rádia Echo Moskvy v některých městech protestující zaútočili na lokální sídla vládnoucí strany. Členové hnutí Anonymous vyřadili většinu serverů státních institucí. V Istanbulu dokonce došlo k pokusu zaútočit na sídlo premiéra, avšak odpor policie byl příliš silný. Ve všech větších městech protestují řádově desetitisíce lidí, stovky jsou zraněny a více než dva tisíce v předběžné vazbě. Jedna z demonstrantek v metropoli zachycená na fotografii agentury Reuters, na svém transparentu vystihuje cíle protestujících: „Nejsem sultán. Jsem premiér zvolený lidem. Jsem váš služebník a ne vládce.“
Sám Erdogan je zatím pevně přesvědčený, že protesty, ze kterých viní opozici, ve své funkci přečká. „Pokud budete používat provokace, náš lid vám nikdy neodpustí. Pokud shromáždíte 100 tisíc lidí, já shromáždím milion,“ řekl premiér v parlamentu opozičníkům. Server Hürriyet také informuje o tom, že premiér poměrně hystericky označil některé osoby z protestního hnutí za fašisty, kteří prohlašují, že by měl být popraven oběšením.
Proti Erdoganovi se o víkendu postavil také jeho blízký přítel a bývalý místopředseda vlády Abdüllatif Şener. „Premiéra znám velmi dobře, a pokud staví nákupní centrum a demoluje park Gezi, budou za tím určitě peníze,“ řekl v telefonickém rozhovoru pro tureckou televizní stanici Chalk. „Řešit problémy útěkem je typická taktika Recepa Tayyipa Erdogana,“ dodal poté, co mu moderátor sdělil, že od pondělí do středy bude premiér na státní návštěvě severní Afriky.
Politolog Firat Demir si myslí, že se islamisté snaží nahradit sekulární stát vlastními sny o autoritativní islamizaci země. „Nicméně vidím světlo na konci tunelu. Pokud se protesty dostatečně rozšíří, může to znamenat konec Erdoganových ambicí vládnout proti vůli vlastních občanů,“ napsal Demir na svém blogu. Protestní hnutí se zatím skutečně úspěšně šíří, avšak za cenu velkého množství obětí a škod. Muž, který by jediný mohl něco změnit, raději dělá, že se ho celá situace vůbec netýká. A Turecko mezitím krvácí, nejen pro okrasné dřeviny, ale hlavně pro vlastní svobodu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
