Další růst buď bude zelený, nebo nebude žádný

Přemlouvat prezidenty a premiéry, aby se sjeli na summit o nepříjemném globálním tématu, z něhož nekouká jasný úspěch, je vždycky nevděčná práce. Tím spíš, že jejich diplomaté už přes pět let nemohou mezinárodní klimatickou debatu pohnout kupředu; podobná mobilizace před summitem v Kodani skončila víceméně fiaskem. Navíc Pan-ki Moon státníky vyzval, ať do New Yorku přivezou nové peníze pro chudší země a ambicióznější závazky k omezování skleníkových plynů. 

V situaci, kdy podobné sliby politikům doma stále moc bodů nepřinesou, ale mohou je rozkmotřit s vlivnými figurami tradičního byznysu, je to docela odvaha. Na druhou stranu, kdo jiný než generální tajemník OSN si může dovolit tlačit na politické vůdce světa; kdo jiný může vlít novou energii do spletitých a bolestných mezinárodních jednání?

Na úterním klimatickém summitu také nenápadný Korejec sklidil zasloužený potlesk. Kromě toho, že dal v sázku svou politickou budoucnost a investoval nemálo času do osobního přesvědčování, pomohlo mu několik dalších věcí.

Co už se děje

Zejména Pan-ki Moon chytře obrátil logiku klimatických jednání. Pokud se země nemohou dohodnout na společných cílech a závazcích, ať se nejdřív ukáže, co všechno už vzhledem ke klimatu stejně dělají či plánují. A zeptal se na to nejen vlád, ale také byznysu, mezinárodních organizací a nevládek.

Ten impozantní seznam společných iniciativ vlád, firem a NNO a miliard dolarů, které investují do ochrany klimatu, nejspíš nestačí na to, aby státy obratem přijaly vyšší závazky. Ale ukazuje jasně, že zelená ekonomika je nová cesta, po níž se – často bez velké halasu - vydávají i největší klima-skeptici. Mezi řádky a na chodbách už nejsou pochyby, že další růst buď bude zelený, nebo nebude žádný. V bohatých i chudých zemích.

A hlavně se po ní vydávají dost odlišní hráči už teď a společně, aniž by čekali, na čem se diplomaté příští rok na klíčovém summitu v Paříži (COP21) nakonec dohodnou. To je povzbudivé, protože zejména země s nejvyššími emisemi na summitu příliš nepřesvědčily o ochotě nastoupit rychlou cestu k energetické transformaci.

Od letoška jde v první řadě o Čínu. Ta nejen produkuje více emisí než USA a EU dohromady, ale zároveň poprvé přeskočila EU v podílu emisí na obyvatele. Avšak je třeba mít na paměti, že zhruba 20 procent čínských emisí souvisí s produkcí, kterou spotřebují Evropa a USA (http://www.bbc.com/news/science-environment-29239194). Na summit přijel jen místopředseda vlády a vedla se dlouhá debata, co znamená jeho prohlášení, že Čína chce dosáhnout špičky svých emisí „co nejdřív“. Nicméně je to poprvé, co se čínská vláda oficiálně vůbec přihlásila k aktivní klimatické politice.

Prezident Barack Obama mluvil velmi plamenně a přišel s opravdu novými iniciativami. Například nařídil všem federálním agenturám, aby zohledňovaly odolnost vůči klimatickým změnám, sdílely svá data s ostatními zeměmi a pomohly trénovat vědce v chudých zemích. V té nejdůležitější oblasti slíbil pouze to, že jeho vláda oznámí cíle pro redukce emisí počátkem příštího roku. Nicméně na řadu „insiderů“ summit zapůsobil právě změnou čínského a amerického přístupu.

Česká troška

Většina evropských států s ničím novým nepřišla. Avšak EU veřejně zveřejnila své plány snížit emise o 40% do roku 2030 (pokud je schválí říjnová Rada). Německo zopakovalo ambiciózní plány své Energiewende a stejně jako Francie přislíbilo miliardu dolarů do zatím velmi prázdného Zeleného klimatického fondu.

Se svou vítanou troškou (5,5 milionu dolarů) přišla ústy ministra Zaorálka i Česká republika, která se ovšem jinak držela velmi zpátky – o zákonu o omezení fosilních paliv z programového prohlášení se například ministr nezmínil. Tento klíčový globální fond nicméně získal během summitu 1,32 miliardy nových dolarů. Za zmínku stojí ještě plány Dánska zavést do roku 2050 zcela obnovitelnou energetiku.

Klimatické aktivity však silně hýbou rozvojovými zeměmi. Ty největší sice dál zůstávají ve stínu; navzdory mohutným investicím doma dál hrají svou geopolitickou hru, v níž své závazky váží hlavně na to, kolik peněz za to dostanou od bohatších zemí. Indie - podobně jako Čína - nevyslala nejvyšší představitele. Její ministr životního prostředí prohlásil, že Indie bude klimatickou politiku řešit „po svém“, navíc svůj projev využil ke kritice bohatých zemí. Nicméně řada dalších, chudších zemí měla mnohem vstřícnější příspěvky.

Zástupce Spojených arabských emirátů na jedné z tematických debat kupříkladu přiznal, že obnovitelné zdroje už nejsou jen opodstatněnou součástí nového energetického mixu jeho země, ale novou ekonomickou a investiční příležitostí. Navíc přislíbil 500 milionů dolarů na financování projektů na podporu obnovitelných zdrojů v okolních rozvojových zemích.

Prezident Konga pak o den později oznámil, že jako první africká země se rozhodli z každého vytěženého barelu ropy přispět 10 centů do Zeleného klimatického fondu. Etiopie, jedna z prioritních zemí české rozvojové spolupráce, pak dokonce chce být uhlíkově neutrální do roku 2025, tedy o 25 let rychleji než Dánsko. Na kompletní přehled, co vše státy přislíbily na summitu, se můžete podívat zde. 

Nejde jen o vlády

Pozadu nezůstává ani byznys či nadace. Naopak mnohé firmy jako IKEA či Google mají ambicióznější plány na redukce emisí než ty nejprogresivnější vlády. Stovka největších korporací světa se do roku 2020 zaváže k úplnému přechodu na obnovitelné zdroje.

Nicméně je třeba dobře sledovat, kdo z byznysu co říká - a hlavně jakým způsobem své cíle naplňuje. Značnou pozornost na sebe strhla společná iniciativa 73 zemí a více než tisíce firem Stanovit cenu uhlíku -  tedy zavést uhlíkové daně či nové uhlíkové trhy, a oznámení Rockefellerů (proslavených tím, jak zbohatli na ropě a uhlí) i další velkých investorů o tom, že přestávají investovat do fosilních zdrojů.

Mimoto se například 24 největších producentů palmového oleje společně s obchodníky s komoditami zavázalo přispět k zastavení odlesňování do roku 2020.

Řada největších obchodníků s masem se zavázala upravit své dodavatelské řetězce, aby omezili emise CO2 a posílili odolnost vůči změnám klimatu, navíc přitom věnují 500 milionů farmářům. Institucionální investoři dekarbonizují do prosince 2015 100 miliard dolarů a změří a zveřejní uhlíkovou stopu u investic za dalších 500 miliard dolarů. Pojišťovny do konce roku 2015 zdvojnásobí svoje zelené investice na 84 miliard.

Ale společný postup ve prospěch globálního klimatu se odehrává na mnohem širším základě, i mezi velmi nepravděpodobnými partnery. Jeden příklad za všechny. Ve vášnivém mobilizačním projevu k účastníkům slavnostního galavečera UNDP u příležitosti předávání cen UNDP rozvojovým a klimatickým „inovátorům“ z místních komunit vpředvečer klimatického summitu hovořil Al Gore mimo jiné o překvapivé koalici proti dani z obnovitelných zdrojů ve státu Georgia. Spojily se zde místní Tea Party a Sierra Club (jedna z nejstarších ekologických NNO) do Green Tea Party s heslem: „Solar rovná se svoboda!“

Lidé a celebrity v ulicích

Aktivitu byznysu lze interpretovat jako obhajobu vlastních zájmů v delším časovém horizontu. Ale také jako reakci na rostoucí tlak veřejnosti. Miliony lidí po celém světě politikům v neděli opět ukázaly, že jejich vztah k ochraně klimatu budou brát při volbách v potaz čím dál tím víc, že transformace na nízkouhlíkový model není jen zbožné přání pár ekologických aktivistů, vědců či úředníků v OSN. Takřka 400 tisíc lidí se sešlo v ulicích New Yorku, desítky tisíc v dalších světových metropolích a přes dva miliony lidí podepsalo petice. Sám prezident Obama veřejně uznal, že tak silný hlas z ulice se nedá ignorovat.

Díky zapojení řady celebrit coby ambasadorů OSN pak klimatické pochody a celý summit měly i velmi silný ohlas v médiích. Nejde jen o Leonarda di Capria. Kupříkladu Connie Britton a Edward Norton na galavečeru UNDP ukázali, že je tato agenda pro ně srdcovou záležitostí, svůj hlas pro poselství klimatickému summitu nabídli i Alec Baldwin či Morgan Freeman. Pondělní vydání Financial Times uvnitř čísla mělo střízlivý konstruktivní komentář, nicméně fotografie z klimatického pochodu FT otiskly na titulní straně.

Což vede ke třetímu, ale rozhodujícímu faktoru. Klimatická změna přestává být abstraktním konceptem, nepříjemnou hrozbou a čistě racionálním tématem. Postupně se dostává do roviny reálných zkušeností, zážitků, přání a emocí. A klimatický summit s touto rovinou aktivně pracoval. Velký rozruch vyvolala především zfilmovaná báseň Kathy Jetnil-Kijiner, maminky z Marshallových ostrovů – jednoho z mnoha postupně mizejících ostrovů - pro svou čerstvě narozenou dcerku, kterou osobně přednesly v hlavním sálu Valného shromáždění.

V tomtéž sálu začínala jednání jiným krátkým filmem s poselstvími celebrit a končila love songem pro planetu Zemi od Natashy Bedingfield se skromným, ale silným poselstvím politikům: potřebujeme dohodu a společnou akci, ale udělejme ji na základě pozitivních emocí jako odvaha, soucit a láska, nikoliv ze strachu.

Naivní, idealistické, nemístné? Ano, celá situace zaskočila unavené delegáty i britskou zpěvačku. Ale kde jinde nacházet společný jmenovatel a energii pro tak složitá jednání s tolika protichůdnými zájmy než o úroveň hlouběji.