Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Záleží ještě vůbec na pravdě?

Pravidelný výběr ze světových médií: Jak technologie zničily pravdu • Polská vláda ovládla televizi • Kolik stojí dítě

Autor: REUTERS
Autor: REUTERS

„Náš mediální ekosystém se za posledních pět let změnil více než za posledních pět set let,“ napsala na jaře Emily Bell, ředitelka Centra pro digitální žurnalistiku na americké Columbia University. Její postřeh se týká proměny mediálního světa, do něhož vtrhly sociální sítě.  Citovala ji šéfredaktorka deníku The Guardian Katharine Viner v článku Jak technologie zničily pravdu.

Viner uvádí příklady lží, jež zaplavily kampaň před referendem o brexitu, ale zmiňuje také onen slavný skandál, kdy média zveřejnila úryvek z knižní biografie (bývalého) premiéra Davida Camerona, podle níž coby student Oxfordu na nějakém mejdanu strkal svůj penis do tlamy mrtvého prasete. Informace během několika hodin obletěla svět, dodnes si ji jistě pamatují stamiliony lidí, z nichž většina věří, že je to pravda. Jenže jak později přiznala spoluautorka knihy a novinářka bulvárního Daily Mail Isabel Oakeshott, nemá žádné důkazy o tom, že se tato historka opravdu stala, jen prý o ní slyšela od nějakých lidí.

Když dostala otázku, zda by neměla ctít principy novinářské odpovědnosti vůči pravdě, odpověděla: „Je na lidech, aby se rozhodli, zda této informaci uvěří, nebo ne.“ Jak píše Katharine Viner, „zdá se, že od novinářů už není vyžadováno, aby věřili příběhům, jež sami píší, a už vůbec ne, aby hledali důkazy o jejich pravdivosti. Místo toho je to dnes na čtenáři – který ani nezná jméno onoho zdroje, který měl historku o Cameronovi novinářce prozradit – aby se rozhodl, čemu věřit. Ale na základě čeho? Intuice, nálady?“

„Záleží ještě vůbec na pravdě?“ ptá se dramaticky autorka eseje. Problém není samozřejmě jen v novinářích, ale i v kolosech, jako je Facebook a Google, vůči kterým jsou tradiční média téměř bezmocná a novináři se často utíkají ke lžím, protože mají pocit, že jejich původní poslání přinášet pravdivé informace ztrácí v souboji se sociálními médii smysl. Emily Bell k tomu dodává: „Sociální média nejenže pohltila novinařinu, pohltila všechno. Pohltila politické kampaně, bankovní systémy… obchod a dokonce i vlády a bezpečnost.“

Text šéfredaktorky The Guardian stojí za to číst celý, nicméně jádrem eseje je zděšení nad obrovským náporem lži, kterou šíří bulvární média i populisté jako „brexitáři“ nebo kandidát na amerického prezidenta Donald Trump. Je přesvědčena, že stále stojí za to bojovat ve veřejném prostoru o pravdu a její text je vlastně výzvou k takovému zápasu.

Katharine Viner vidí částečně problém v gigantech, jako jsou zmíněný Facebook a Google, které nás jako jejich uživatele díky algoritmům, jejichž smyslem bylo původně vycházet vstříc našim potřebám a zájmům, uzavírají do ulit a zbavují nás širšího pohledu na svět.

Existuje však ještě starý dobrý typ manipulace a lži, o němž se mělo za to, že je na ústupu - opak je však pravdou. Je to ovládání médií politickou mocí. Tragikomickým a zároveň velmi nebezpečným příkladem tohoto jevu je současné Polsko. Nová konzervativní vláda si už při nástupu k moci předsevzala, že přetvoří polskou televizi v nástroj vládní propagandy - a svého cíle dosáhla.

Varšava? Má se dobře. 
(Beata Szydłová) • Autor: REUTERS
Varšava? Má se dobře. (Beata Szydłová) • Autor: REUTERS

Výsledek je skutečně impozantní: televize připomíná svou předchůdkyni z komunistického režimu, když cenzuruje a falšuje výroky státníků. Obětí manipulace se stal americký prezident Barack Obama (a samozřejmě polští diváci), když se na summitu NATO setkal s polským prezidentem Andrzejem Dudou a na brífinku pak prohlásil, že svému polskému kolegovi „vyjádřil své obavy ohledně vývoje kolem Ústavního soudu“ a pokračoval, že jako přítel Polska „naléhám na všechny strany, aby spolupracovali na udržení polských demokratických institucí“.

Obama narážel na (úspěšné) pokusy vlády omezit pravomoci ústavního soudu a mnoho dalších kroků, jimiž vláda soustředila do rukou nebývalou moc na úkor demokratických pravidel.  V polské televizi však byla jeho slova tlumočena v úplně opačném vyznění, jako kdyby Obama chválil polskou demokracii coby vzor pro celý svět. Reportér tvrdil, že v souvislosti s ústavním soudem Obama prohlásil, že „si je jist tím, že šíření demokratických hodnot v Polsku se nezastaví“.

V článku pro Politico cituje Jan Cienski profesora varšavské univerzity Macieje Mrozowského, který říká, že ani před příchodem současné polské vlády k moci to s médii nebylo dobré, ale toto je „noční můra“. Bohužel, tak jako v případě sociálních médií, která úspěšně šíří lži, daří se to i polské vládě a manipulace televize zřejmě prospívá její popularitě.

Poslední průzkumy veřejného mínění ukazují, že preference vládní strany Právo a Spravedlnost (PiS) jsou 39 procent, což je víc než strana získala ve volbách loni na podzim. Vůdce PiS Jaroslaw Kaczyncki si spočítal, že ovládnutí veřejnoprávní televize a rozhlasu mu stojí za to, i když část diváků a posluchačů odejde. Faktem je, že televizní zprávy přestalo sledovat 750 tisíc lidí, takže jejich počet klesl na 2,7 milionu, ti však reprezentují ono tvrdé jádro voličů, které chce Kaczynski oslovovat.

Dalším krokem bude pokus PiS oslabit soukromá polská média, která jsou většinou v rukou německých vlastníků - možná zákonem, který jim zakáže vlastnit většinové podíly. „Musíme podniknout kroky k repolonizaci médií. Musíme být odvážní a nedovolit, abychom byli terorizováni, ať už těmito médii nebo Evropskou unií,“ napsal Kazcynski Facebooku.

Vymýšlet cenu produktu může být zapeklitý úkol. Vyloží si zákazník nízkou cenu jako výhodu, nebo jako signál nízké kvality? Přestože ekonomické příručky vidí ideální cenu jednoduše na průsečíku nabídky a poptávky, rady na tvorbu správných cen zabírají celé police knih, stohy manažerských projektů a univerzitních studií. Ty nejvíc fascinující studie cenové tvorby se ale netýkají iPhonů, poplatků za kabelové televize či ideální peněžní kompenzace za jízdu Uberem. Týkají se jednoho velmi speciálního zboží – lidského dítěte.

O „ceně“ lidského života se mluví většinou pouze na abstraktní rovině. Nicméně jsou situace, které vyžadují přesnou sumu. Rodiče dětí, které zemřely při nehodách zaviněných něčí chybou či nedbalostí, žádají odškodné.  To staví soudce do těžké situace, protože musí nalepit cenovku na rodičovský zármutek. Podíváme-li se přitom na výsledky těchto soudních sporů v minulosti, zjistíme, že cena za dítě se v průběhu času dramaticky změnila.

Například v roce 1896 žádali rodiče kompenzaci za smrt svého dvouletého dítěte – zaviněnou nedbalostí zaměstnanců železnice v jednom ze států USA  - s vysvětlením, že jejich potomek už dokázal plnit drobné úkoly a přispíval tak do domácího rozpočtu každý měsíc zhruba dvěma dolary. Ale kromě proplacených výdajů na pohřeb nevysoudili vůbec nic. Soud dospěl k závěru, že „dítě bylo v době úmrtí příliš malé na to, aby mohlo být jakkoli ekonomicky činné a proto nemohou být obžalovaní viněni ze způsobení nějakých škod“.

Dnes už rodiče k dosažení kompenzace za ztraceného potomka nemusí mávat ušlým ziskem - úplně jim stačí poukázat na emocionální bolest. Právě na ní stál třeba v roce 1979 případ tříletého dítěte, které zemřelo na otravu fluoridem u zubaře, a soud rodičům citové utrpení kompenzoval 750 tisíci dolary odškodného.  Takže otázka zní: proč se hodnota dítěte změnila z něčeho bezcenného v něco, co téměř nelze zaplatit?

Oba výše zmíněné příklady jsou popsané v knize Dítě: hodnota k nezaplacení (Pricing the Pricelles Child) od Viviany Zelizer. Autorka, profesí socioložka, v ní sleduje vývoj amerického a evropského přístupu k malým dětem. Její popis rozporuplného zacházení, se kterým dřív rodiče přistupovali k malým dětem, může být pro leckoho šokující čtení.

Zelizer píše, že v Evropě osmnáctého století byla „smrt novorozence či kojence bezvýznamnou událostí přijímanou se směsicí lhostejnosti a rezignace“. Jistý francouzský filosof v těch dobách napsal: "Ztratil jsem dvě nebo tři děti v útlém věku, cítil jsem lítost, ale ne velký zármutek.“

Podle socioložky Zelizer nenašli historikové důkazy, že by Angličané v oněch dobách po smrti svého dítěte nosili symboly zármutku nebo tento zármutek nějak projevovali.  Francouzi běžně mrtvé děti pohřbívali za domem na zahradě, jako se to dnes dělá se psy a kočkami. V Americe koloniálních časů nazývali lidé novorozence buď  „to“ nebo "cizáček“ (little stranger). A i když smrt dítěte většinou doprovázela lítost, další novorozenec obvykle dostával jméno zemřelého sourozence.

Podle Viviany Zelizer začal být tento v podstatě věcný přístup nahrazován naší současnou úctou k dětství někdy na přelomu 18. a 19. století - a byl to proces, který transformoval děti z citově příliš neprožívaných, ale ekonomicky užitečných malých lidí na ekonomicky bezvýznamné, ale po citové stránce nevyčíslitelně drahé bytosti.

Tento proces je sledovatelný v mnoha oblastech. Středostavovští reformátoři zakládali hnutí proti dětské práci - které úspěšně prosadilo zákazy a omezení navzdory námitkám dělnických rodičů, kteří spoléhali na příspěvky svých dětí do rodinného rozpočtu. Boj proti kojenecké úmrtnosti se stal primárním zájmem péče o veřejné zdraví. Dopravní nehody, při kterých zahynuly děti, začaly vést k dříve naprosto neznámým projevům emocí, smutku a rozhořčení.

Jak se dětství stalo “posvátným“, ekonomická realita se přizpůsobila. Děti přestaly (aspoň ve většině zemí) pracovat ve fabrikách a místo toho si přivydělávají roznášením novin nebo na ně stát vyplácí přídavky. Zatímco náhradní rodiče dřív preferovali osvojení větších dětí (z jejichž práce mohli mít užitek), postupně se stala adopce víc a víc běžná a rodiče si začali místo teenagerů vybírat ekonomicky nepoužitelná, ale roztomilá miminka. Ve sporech o odškodné za smrt dítěte už soud nekompenzuje rodiče na základě schopnosti dítěte přinášet ekonomický užitek, ale na základě ztráty milovaného potomka.

Kniha Pricing the Priceless Child vyšla poprvé v roce 1985 a kvůli postřehům o proměnách smyslu dětství se stal svého druhu fenoménem. Autorka ovšem svoji práci vidí také jako velkou kritiku předchozích myslitelů "od Karla Marxe ke Garymu Beckerovi, kteří své teorie stavěli na tom, že základním hybatelem je ekonomická motivace“.  Podle Zelizer je to složitější: stejně jako ekonomika může ovlivnit kulturu (například placení za sex změní jeho význam, stupeň nerovnosti v té které společnosti současně formuje i její hodnoty), může naopak kultura ovlivnit ekonomiku (udělat z dětí něco posvátného je mimo jiné stáhne z trhu pracovních sil).

Zelizer samozřejmě uznává, že ekonomické faktory hrály v měnícím se pojetí dětství velkou roli. Zákony proti dětské práci podporovala i řada dělníků, protože se tím zbavovali konkurence. A potřeba čím dál delšího studia před nástupem do práce zcela změnila ekonomický život dětí ze středních vrstev. Nicméně, říká Zelizer, sama ekonomika nemůže vysvětlit, proč dětství začalo být tak rychle vnímáno jako vzácná a chráněná doba, a proč to bez potíží přijali za své i rodiče z dělnické třídy, kteří dříve počítali se mzdami svých dětí.

Jinými slovy, kultura byla v poslední době častěji než ekonomika pánem situace. Děti jsou naše budoucnost - ale teprve nedávno jsme si jich tak skutečně začali cenit.

Video: Sex seniorů.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].